Jan Hus – kontroversní téma pro všechny…

Postava Jana Husa je přesným produktem své doby, přelomu 14. a 15. století. A nejdříve, než začneme cokoli o Husovi psát či točit, musíme si uvědomit onu dobu – mnozí z nás by zcela jistě tehdy dopadli hůře než Hus:

Více než padesátiletá dvou papežů, kteří se vzájemně dávali do klatby (od roku 1378 do roku 1415), v rozkladu, do toho spory o dědictví Karla IV. mezi jeho syny – protežovaným opilcem Václavem a schopným Zikmundem, do toho Viklefovy bludné these o remanenci a ke všemu všelijaká chiliastická a poblouzněná hnutí v každém městě…

Nejdůležitější je na tomto pražském knězi ale fakt že Jan Hus jasně v Kostnici prohlásil k Viklefovým učením o eucharistii: „To jsem nikdy nedržel a nedržím, protože se řídím učením svatých a církve.“

Viklef, jak známo, došel při svém uvažování o eucharistii až k názoru, že přítomnost Těla a Krve Kristovy v proměněných darech být může, ale také vždy nutně nemusí a že je to spíše „památeční“ záležitost.

Tím se ale Viklef dostal mimo nejen západní tehdy již platné a vžité dogma o transsubstanciaci, ale i mimo názor orthodoxní (pravoslavné) církve, která považuje Svaté dary za pravý chléb a víno a současně za pravé Tělo a Krev Ježíše Krista, pravého Boha.

Z tohoto pohledu Viklefova učení také vycházejí dodnes mnohé protestantské církve, jenže z hlediska katolické a pravoslavné nauky jde o blud.

A tento blud Jan Hus odmítal jasně a výslovně – prohlásil ještě před koncilem, že toto nikdy nesdílel a nehlásal a ani by hlásat nechtěl.

Odsouzen byl Jan Hus tedy nikoli pro to, proč jej oslavují protestanté (tedy kvůli této Viklefově remanenci – tj. kvůli bludnému názoru, že na oltáři ve svatých darech Bůh není a jde prý jen o „vzpomínku“ poslední večeře), ale kvůli tomu, že dospěl k hlásání thesí o tom, že nositel kněžského či biskupského svěcení toto svěcení ztrácí v okamžiku, kdy trvale žije v těžkém hříchu.
A proto zas na druhé straně Jana Husa pro změnu oslavují čeští (nikoli ale například řečtí či ruští!) pravoslavní.

Ale i oni ovšem – v jinak jistě zbožném nadšení pro tohoto „bojovníka proti západokřesťanskému církevnímu legalismu“ –  zapomínají na to, že toto není původní učení Církve, a to nejen té západní, ale ani té pravoslavné, východní.

Východní, pravoslavná, jen jasně drží původní názor svatých koncilů a Tradice, že odsouzený heretik, pokud je biskupem nebo knězem, koná svátostné úkony neplatně. Jenže musí jít o usvědčeného a odsouzeného heretika, nikoli, že někdo jen tak usoudí, že ten či onen biskup podle subjektivního názoru okolí „žije v hříchu“.

Jenže tento omyl právě Hus na konci své kazatelské činnosti veřejně hlásal a kvůli tomuto svému hlásání obecné církevní neposlušnosti vůči svému biskupovi byl nakonec, jakožto katolický kněz, v Kostnici odsouzen. Tedy nikoli za nějaké „hlásání pravdy“, ale za veřejné a tvrdošíjné zpochybňování pravidel svého kněžského stavu; stavu, jehož byl příslušníkem; stavu, do kterého se sám dobrovolně tím, že se nechal vysvětit na katolického kněze, včlenil.

(Dnes bychom mohli velmi zkratkovitě říci, že Hus byl – i když po středověkém způsobu velmi krutě, tedy fatálně – potrestán svým zaměstnavatelem pro hrubé porušování svých zaměstnaneckých povinností.)

A tak je od těch dob postava Jana Husa používána jak zprava, tak zleva, tu protestanty, kteří jej zneužívají pro jejich popření Kristovy přítomnosti ve Svátosti oltářní, tu na druhé straně českými pravoslavnými proto, že „tepal zlořády římské církve“ a tu atheistickými národovci, kteří v něm vidí ikonu „národního“ českého boje, aniž by si uvědomili, že slovo národ bylo v Husově době neznámé. A korunu tomu nasadili komunisté, kteří Husa proměnili do prvního revolucionáře a socialisty!

A kvůli těmto všem nánosům ideologického a národoveckého balastu už málokdo dokáže pravdivé rysy causy Hus vidět.

Můj dědeček Ludwig říkával velmi trefně:
„Heslo pryč od Říma znamenalo po roce 1918 až na výjimky útěk bezvěrců z katolické církve, která bez spojení s trůnem už nemohla těm třem milionům Čechů, kteří přešli do nové husitské církve, přinést žádné výhody. Jméno Jan Hus totiž bylo už od 19. století nikoli cestou k nějaké pravější či ryzejší víře, ale ve skutečnosti jen cestou k nacionálně podbarvenému atheismu.“

A čas ukázal, že dědeček měl pravdu!

V kategorii Glosy, Historie

Příspěvek zaslal: leo dne 30.5.2015 / článek si přečetlo 1 763 návštěvníků X-P.cz

Web rediguje: Leo P. Švančara

Další příspěvky