Další rok nám Bohem darovaný pro naše posvěcení…

ikona_bohorodiceDnes, kdy slavností Matky Boží a současně svátkem Obřezání Páně počíná se nový občanský rok, je třeba si připomenout tolik opomíjenou věc, věc, na kterou nemyslíme, zapomínáme na ni, vytěsňujeme ji z myslí.
A sice, že každý den, měsíc, každý rok navíc k tomu, co jsme prožili dosud, jsou nám Bohem dopřány z Jeho nekonečné lásky a milosti. Jako přesčas, jako bonus…
A to proto, aby tyto hodiny, dny, roky, byly užitečny k našemu posvěcení, k naší přípravě na věčnost, v níž bychom bez náležité pozemské přípravy a pravého „vzdělání duše“ byli  vlastně navěky nešťastni.
A tak více, než kdy jindy, je dobré se dnes ponořit i do pamětí generací ještě našich dědečků – dnes již dlících na oné věčnosti – kteří důvěrně znali od dětství cyklus života i jeho neměnný řád. A věděli, že jak člověk žije, tak umírá – a tak se i rodí v Kristu pro blaženou věčnost.
Díky Bohu za každý další rok, v němž se těmto – donedávna normálním – postojům dokážeme my, generace vášní, světa a hluku, opět o krůček přiblížit:
 

» …„Kam jedou s pánembohem?“ ptali se někteří. — „U Holečků rozstonal se děroušek.“

Vešel jsem za knězem do děrouškovy výměnkářské chaloupky. Děroušek seděl za stolem u okna a byl oděn pouze čistým rubášem, jejž si výměnkáři připravují na léta napřed. Bosé modré nohy spočívaly na trnoži a ruce na kolenou. Na hlavě měl bílou, špičatou čepici se střapcem, jaké u nás dávají nebožtíkům do rakve. Tvář čistě oholená byla bledá, jako jsem ji nikdy neviděl, oko strnulé, rty přísně sevřené. S jedné strany seděl mu otec můj a s druhé otcův bratr. Na stole před ním stál krucifix uprostřed dvou voskovic a sklenička svěcené vody, v níž kropidlo ze tří pšeničných klasů. Dále ležela na stole starodávná bible s velikými mosaznými sponami a růženec. V sedničce byla babička ve sváteční šerce a vařila na plotně lipové thé.

Oba synové mlčícímu dědovi udíleli náboženskou útěchu. Vypravovali o věčnosti, opakovali průpovědi a přísloví jí se týkající, a děroušek okem nehybně upřeným měřil cestu do toho neznámého kraje, kam všichni musíme a odkud nikdo se nevrátil.
Nikdo nebyl zarmoucen, všechny tváře byly jasné, jakoby ozářené tichým, jemným, klidným jasem té blaženosti, do které se děroušek dnes odebere, aby se tam opět shledal s těmi drahými, kteří ho předešli, a připravil místo svým následovníkům. Otec můj ustoupil knězi, jenž přidružil se k hovoru ostatních. Mezi řečí vzpomněli si ještě na všelijaké drobnosti, o kterých hospodář musí učiniti pořízení, když odchází ze statku. Synové navrhovali, děroušek jedva znatelně přisvědčoval. Babička počala si vzpomínati na příbuzné a známé nebožtíky a při každé se tázala: „Jak pak se asi má Jestli pak si také vzpomíná na nás? Jestli pak se za nás přimlouvá a je naším orodovníkem?“
Tu zrak děrouškův padl na mne stojícího u kamen. Pohnul prudce hlavou, ale ostatní tělo pořád jakoby bylo z kamene. Otec mne k němu přivedl a žádal, aby mi děroušek dal požehnání. Klekl jsem mu k nohám, ale on neměl už síly, aby mi ruce položil na hlavu.
 
Pomohli otec a strýc, a staré, mozolné, ztuhlé ruce spočinuly na mé hlavě těhou olověnou. „Tak vidíš, pašolíčku, už nebudeme spolu husy pásat,“ promluvil děroušek a to byla poslední jeho slova. Požehnal i druhým, načež otec a strýc pojali ho pod paždí a spíše nesli než vedli na postel. Odešli jsme a děroušek zůstal s knězem samoten…
 
Netrvalo dlouho a kněz oznámil venku čekajícím, že děroušek přijal svátosť posledního pomazání a tiše zesnul. Otec s obnaženou hlavou zvolal: „Lidi, pomodlete se za děrouška, umřel.“ V každém koutě dvora někdo poklekl při práci a hlasitě se modlil.
 
Mezitím znova zazněl zvonec na kapličce… «
 
(Úryvek: Josef Holeček, „Jak u nás žijou i umírají“)

Požehnaný celý nový rok 2016 vám všem
Leo P. Švančara, o Oktávu vánočním, 1. ledna A.D. 2016

V kategorii Glosy, Poznámka ke dni

Příspěvek zaslal: leo dne 1.1.2016 / článek si přečetlo 1 153 návštěvníků X-P.cz

Web rediguje: Leo P. Švančara

Další příspěvky