„Jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel:
Mistře, které přikázání v zákoně je největší?
On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´
To je největší a první přikázání!
Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´
Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
(Matouš 22,35-40)
Dnes čteme – ve východním katolickém ritu 15. neděle po Svatém Duchu – právě toto Matoušovo evangelium. Proto se tato neděle podle názvosloví východního křesťanského kalendaria nazývá „Nedělí největších přikázání“.
Jak často jsme svědky v poslední době apelů našeho okolí na naši údajnou povinnost bezbřehé „lásky“ k druhým lidem, nejlépe přímo k těm z druhého konce světa, kteří sem přicházejí s úmyslem vnutit nám svůj vlastní řád, spíše tedy chaos – a svou vlastní víru, tedy spíše své kruté nekřesťanské náboženství.
„Jenže ty jsi křesťan, takže jsi povinen přijímat kohokoli, kdo ti zabouchá na dveře“, slyšíme dnes a denně z úst atheistů, humanistů, ba i z úst samotného současného římského papeže.
A tak se mnozí z křesťanů, jimiž jinak vnitřně cloumají pochybnosti o takto pojaté lásce k bližnímu, zastydí a raději se v tichosti odmlčí, aby tedy „nedělali křesťanství ostudu“.
Nicméně takto může na křesťana apelovat jedině někdo, kdo o podstatě křesťanství, kromě vyčtených povrchních informací, pranic neví. Což je dnes bohužel naprostá většina i takzvaných vzdělanců…
Dejme tedy raději těmto lidem, i těm z nás, kteří váhají, jak to je s tou „láskou k bližnímu“, přečíst ještě jednou úryvek dnešního evangelia, evangelia této „Neděle největších přikázání“:
Sám Ježíš a tedy sám Bůh, nám totiž právě dnes jasně a srozumitelně říká: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“.
A dodává, že toto je NEJVĚTŠÍ a PRVNÍ přikázání!
Jinými slovy, bez lásky k Bohu nic není opravdové a nic nemá smysl. Žádné lidské konání, sebevětší lidská „láska“, lidská moudrost, vzdělání, inteligence či zručnost. Cokoli, co není konáno v Bohu a skrze Boha, je od počátku k ničemu a nic to člověku také nepřinese. Jen zmar, bolest, neúspěch a nakonec smrt.
Sám Bůh nám to dnes říká jasně: Jedině v lásce k Bohu je náš lidský život, Život s velkým „Ž“, tedy celý od našeho počátku až navěky.
A protože člověk byl stvořen k obrazu Boha (Genesis 1,26-27), sám Bůh – Ježíš Kristus – nám to připomíná v přikázání druhém, o němž sám říká, že je tomu hlavnímu „podobné“, stejně, jako je člověk „podoben“ obrazu Božímu: „Miluj svého bližního JAKO sám sebe!“.
A hle – pojednou se nám vyjasňuje:
POKUD milujeme svého Stvořitele a dárce našeho Života (s velkým „Ž“), NÁSLEDNĚ pak milujeme i všechno ostatní, co On stvořil. Je to dílo Jeho rukou a tudíž s Ním – a logicky také i s námi samotnými – v Božské jednotě. Milujeme Boha – a v důsledku toho pak milujeme sebe samotné a stejně tak i ty druhé.
Tato hierarchie je vyvážená, Bohem při stvoření daná a jedině v tomto pořadí může vést k Životu – s oním velkým „Ž“!
Porušíme-li však jakkoli pořadí uvnitř těchto vztahů, v nichž jeden podmiňuje druhý a druhý vyplývá z prvního, opouštíme v tu chvíli daný řád stvoření a dostáváme se do sféry Vzpoury. Následujeme tím opět naše prarodiče v Ráji v odmítnutí Boha a Jeho řádu a ocitáme se na poli svévole, která v důsledku vede k odloučení od Boha (dárce Života) a tím logicky ke smrti!
Milujeme-li tedy bližního jen tak, ad hoc, bez předchozího osobního poznání Boha a bez předchozí zkušenosti lásky k Němu – a tím pádem i ke všemu Jeho stvoření – není to k ničemu a naopak je to počínání proti Němu! V tu chvíli totiž jde o modloslužebnictví, protože svévolně klademe na místo Boha, Jenž vše stvořil a všemu vdechl Život, Jím stvořenou bytost, člověka!
„Láska k bližnímu“ se nám tak v ten okamžik stává ďábelskou modlou, která nás Boží lásce vzdaluje.
A totéž platí, pokud Boha sice vnímáme, myslíme si, že o Něm víme a věříme v Něho, nicméně v dalším stupni chceme „milovat“ bližního VÍCE než sami sebe. To totiž prozrazuje, že o lásce nic nevíme pokud nemilujeme nejdříve Boha – a poté pak následně STEJNĚ sami sebe i ty druhé.
Pak se nám vždy stane, že takovým počínáním sami sebe a i ty ostatní, ba i ty, kterým pomáháme, uvedeme ve zkázu skrze tuto falešnou „lásku“, což se stane naším vlastním trestem za porušení řádu Stvoření!
Nu, možná nyní namítnete: Co z toho ale vyplývá konkrétně? Co mám dělat, abych neporušil hierarchii Boží lásky a přitom se neprohřešil proti této lásce
Nu, přece snažit se ze všech sil přivést sám sebe – a také i všechny ostatní – k Životu v Bohu! Nic většího sami sobě a ani všem svým bližním, doma i na celém světě, nemůžeme prokázat. Není většího aktu lásky než to, že nám i jim se pokusíme zpřístupnit Zdroj Života.
Tedy říkat sami sobě i všem ostatním kudy chodíme:
Jen Kristus je cesta, pravda i život! A upozorňovat neustále, že každý, ano, NAPROSTO každý, kdo „věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to proto, aby byl Otec oslaven v Synu!“ (Jan 14,12-13)
To je ta jediná a ta pravá křesťanská láska k Bohu, k sobě a k bližnímu!
(Leo P. Švančara, psáno o 15. neděli po Sv. Duchu, 17. září A.D. 2017)
V kategorii Poznámka ke dni
Příspěvek zaslal: leo dne 17.9.2017 / článek si přečetlo 1 311 návštěvníků X-P.cz
Leo P. Švančara