Korunovační řád Karla IV.

Karlova reforma českého korunovačního řádu

JUDr. Stanislav Macháček

Římský císař a český patřil svými intelektuálními i vzdělanostními předpoklady pro výkon vladařského poslání mezi výjimečné osobnosti panovnické profese pozdního středověku. Již jeho dětství bylo politicky rušné. Jeho matka – poslední Přemyslovna – mu vštípila pocit sounáležitosti s přemyslovskou tradicí země. Ctil a cítil české království a Prahu jako svou vlast, jíž v budoucnu odevzdá plody svého vladařského umu i osobních kvalit. Byl jedním z vzácných a výjimečných vládců schopných dát svým myšlenkám a záměrům literární podobu. V tomto ohledu byl: Řád korunování českého krále a řád požehnání královny (Ordo ad coronandum regem Bohemorum, Ordo ad benedicendum reginam), jeho prvotinou. Toto dílo vznikalo v době, kdy se Karel vrátil do Čech, kdy se stal markrabětem moravským a kdy žil ve velice chaotických vztazích, které nazýváme lucemburským dvouvládím. Jan Lucemburský, jeho otec, mu odňal výkonné moci, takže byl markrabětem bez možnosti přímé správy země. Tento stav byl důsledkem dezinformovanosti Jana, úmyslně působené intrikami české šlechty.  

Hlavním zájmem Jana Lucemburského ve vztahu k české zemi bylo získávání prostředků pro svou potřebu všemi možnými či spíše nemožnými způsoby. Karel se faktickými činy snažil situaci zadluženého království zlepšit, což si žádalo jeho koncepční um, čas i fyzické nasazení.

Přípravám českého korunovačního řádu se začal věnovat od roku 1341. Čerpal jednak z vlastních poznatků a zkušeností, jednak z dosavadní praxe i tradice. K vlastním zážitkům patřila jeho osobní účast na okázalé korunovaci svého příbuzného francouzského krále Filipa VI. v roce 1328. Účastnil se rovněž dvou korunovací manželek francouzského krále Karla IV. Dalším inspiračním zdrojem se mu v závěrečné etapě reformy českého korunovačního ceremoniálu stala jeho vlastní římským králem v Bonnu roku 1346. Řád korunování českého krále byl původně sepsán latinsky a nejstarší dochovaný text najdeme v rukopise knížat Czartoryských v Paříži. Karel poznal, jaký význam je královské korunovaci přikládán. Viděl, jak speciální církevní úkony do ceremoniálu začleněné, hluboce působí na královo okolí.

Řád, podle něhož byli korunováni Karlovi přemyslovští předchůdci se nedochoval. Informace získané z historických zdrojů dávají neúplnou představu o tom, jaký obsah starší přemyslovský korunovační řád měl. Tento řád vycházel velmi pravděpodobně ze staršího německého korunovačního řádu s určitými přídavky, které do ceremoniálu zakomponovala potřeba začlenění některých specifických přemyslovských zvyklostí. Ty se však podstaty aktu, ani liturgických pravidel nedotýkaly. Dosud užívaný řád však Karlovi nevyhovoval. Vytýkal mu přílišnou jednoduchost a nedostatečnost. Předsevzal si vypracovat řád nový a k tomu účelu použil tyto hlavní zdroje:

francouzský korunovační řád z roku 1328

starý německý korunovační řád z doby přemyslovské spolu s tradičními českými prvky z doby přemyslovské, které již do něj, pro českou potřebu byly zakomponovány. K nim např. patřily průvody na Vyšehrad a odtud zpět na pražský hrad a další prvky.
Názor historika Johanna Losertha, že Karlův řád vznikl volným přepracováním francouzské předlohy, byl vyvrácen již analýzou prof. Josefa Cibulky.

Základem Karlova řádu je podle aktuálního bádání starý německý korunovační řád z 10. století. Z něj přešly do řádu Karlova všechny hlavní obřady a modlitby.

Do této struktury byly začleněny vybrané liturgické texty z řádu francouzského. Tyto změny však schéma obřadu neovlivnily. Karlův řád však obsahoval též prvky původní. To se týká jak textů modliteb, tak i obřadních úkonů. Jiří Spěváček ve své práci věnované Karlu IV. vysledoval v Karlově korunovačním řádu 40 prvků německých, 37 českých a 35 francouzských.
Korunovace Karla IV. za českého krále, při níž byl nový řád poprvé aplikován, proběhla ve dnech 1. a 2. září 1347. Připomínám ve stručnosti její průběh.

Den před vlastní korunovací, tj. 1.9.1347 začaly obřady na Vyšehradě, který ztělesňoval tradici přemyslovskou. V průvodu, který se tam odebral byli spolu s králem pražský arcibiskup, církevní osobnosti, biskupové (čeští i cizí), vévodové, knížata, hrabata, představitelé nejvýznamnějších rodů, zástupci Prahy a Brna. Na Vyšehradě Karel obul, respektive vzal na sebe údajné relikvie Přemysla oráče – lýkové střevíce a mošnu. Doprovod mu složil poklonu a poté všichni odjeli na koních v průvodu do svatovítského chrámu, kde se konaly nešpory. Po jejich skončení se král odebral do slavnostně vyzdobené ložnice. To byl specificky český úsek korunovačního obřadu, vzkříšený k životu Karlem IV. Zdůrazňoval sounáležitost s předkřesťanskou dynastií Přemyslovců a navázal na tradici svatováclavskou na pražském hradě.

Druhý den, 2.9.1347, se pražský arcibiskup spolu s ostatními preláty sešli ve svatovítské katedrále a společně se odebrali do královy ložnice. V průvodu byla nesena obřadní kniha, meč sv. Václava, kříž, kadidelnice a svěcená voda. Nejvyšší komoří království českého Jošt z Rožmberka oblékl krále do skvostného roucha a uložil ho zpět na lůžko. Arcibiskup krále okuřoval kadidlem a kropil svěcenou vodou. Za zvuku velkého zvonu a v doprovodu biskupů se král pěšky odebral hradní branou u svatojiřské basiliky do svatovítského chrámu. Následovala knížata a šlechtici nesoucí korunu, žezlo, jablko a meč. Za zpěvu dospěli k oltáři sv. Kříže ve sv. Vítu. Po modlitbách a žalmech odešel král s doprovodem k oltáři sv. Víta. Tam se konalo skrutinium, v němž král vyjádřil svou vůli, plnit své povinnosti. Skrutinium skončilo aklamací, jíž se přítomní trojím „Rádi“, jednomyslně zavazovali krále poslouchat. Následovala modlitba a litanie ke všem svatým, rozšířená o jména českých patronů a světců Víta, Václava, Vojtěcha, Zikmunda, Benedikta, Prokopa a Ludmily. Poté započaly světící modlitby jako úvod ke královu pomazání posvátným olejem. Obřad byl spojen se mší. Před čtením evangelia byl z kaple sv. Václava přinesen kalich s olejem na hlavní oltář chrámu, kde jej přijal arcibiskup Arnošt. Celý obřad byl český, spojený se svatováclavským kultem. Po obsahové stránce byl zvláštní analogií francouzského korunovačního řádu, avšak měl odlišnou symboliku. Arcibiskup Arnošt potřel posvátným olejem Karlovi nejprve hlavu, pak prsa, ramena a paže. Českým přídavkem bylo, že se hlava potírala olejem formou kříže. Mezi modlitbami zaujímala zvláštní místo „modlitba od krále našeho múdrého“, kterou upravil a zařadil Karel IV. Po této části pomazání, mající podobu svěcení, byl Karel oděn korunovačním rouchem, sestávajícím ze dvou částí – spodní – tunicellou a vrchní – dalmatikou, což znázorňovalo, že královo svěcení má úroveň svěcení podjáhna a jáhna, tedy stupňů předcházejících kněžské svěcení. Korunovační roucha oblékal Karlovi arcibiskup. Po oblečení byl obřad ukončen pomazáním králových rukou, připomínajícím kněžské svěcení. Konsekrační preface uvedla další část, a to odevzdání královských insignií. Pomazaný král byl oblečen do pláště a opásán mečem symbolizujícím světskou moc. Byly mu navlečeny náramky a odevzdán prsten. Meč i prsten byly před odevzdáním posvěceny. Odevzdávací formule pláště, svěcení meče a odevzdávací formule náramků a prstenu byly českého původu. Stejně tomu bylo při následném obětování meče Bohu tím, že ho král položil na oltář, načež jej jeden z čelných hodnostářů symbolicky vykoupil a nesl před králem. Arcibiskup pak králi podal žezlo a říšské jablko bez svěcení. Poté arcibiskup přikročil k posvěcení královy a královniny koruny, což byl rovněž úkon český. Nato vložil arcibiskup Karlovi korunu na hlavu za asistence všech biskupů. Programově vyloučil Karlův řád jakoukoli světskou součinnost při vložení koruny na hlavu krále. Tím byla zdůrazněna sakrální povaha královské důstojnosti a její nezávislosti na moci světské. Poté arcibiskup pronesl trojí požehnání nad korunovaným králem. Biskupové odvedli krále od oltáře k trůnu. Hodnostáři zapěli Te Deum Laudamus a lid zazpíval Hospodine pomiluj ny, končící voláním Krleš (Christe, Eleison). Zakončení tak opět přešlo ke starobylé zvyklosti navazující na přemyslovskou tradici. Oběma písněmi bylo holdováno právě korunovanému králi.

Tolik Karlův korunovační řád. Není ani nový, ani starý. Prakticky převzal vhodné prvky z existujících řádů a doplnil je prvky tradice a kontinuity české státnosti.

Uvedený výčet sakrálních i procedurálních prvků zahrnutých do dvoudenního řetězce korunovačního ceremoniálu je maximem toho, co se podařilo naplnit. Pozdější korunovace tento program redukovaly. Důvodem redukce bývala technická či faktická nemožnost ten či onen bod dodržet (např. korunovace v dětském věku a pod.). Sympatická naopak byla ochota Ladislava Pohrobka, který podle požadavku korunovačního řádu při své korunovaci dvě noci strávil na pražském hradu, i když byl hrad jinak panovníky i jím samotným dlouhodobě neužíván. Význam, který českým korunovacím Karel IV. přikládal vyplývá ze skutečnosti, že pořídil pro tyto slavné příležitosti zejména novou skvělou královskou korunu.
POUŽITÁ LITERATURA:

Josef Cibulka: Český řád korunovační a jeho původ, Praha 1934
Josef Emler: Spisové císaře Karla IV., Praha 1878
Johann Loserth: Die Krönungsordnung der Könige von Böhmen AÖG 54,1876
Jiří Spěváček: Karel IV., Praha 1979

V kategorii Historie, Liturgie, Monarchie, Zajímavosti

Příspěvek zaslal: leo dne 3.5.2012 / článek si přečetlo 4 464 návštěvníků X-P.cz

Diskuze ke článku

Přihlaste sepro zasílaní komentářů.

Další příspěvky