Stále častěji slyším i z našeho, katolického prostředí, že prý „chodit do chrámu“ je samo o sobě zbytečné, není-li napřed víra.
Nuže tedy, k tomu mohu nejdříve, než cokoli dále budu komentovat, uvést dogmatický článek tridentského sněmu (1545 – 1563):
„Kdo tvrdí, že svátostmi nového zákona se neuděluje milost ex opere operato (tedy automaticky, ze samého konání), ale že k dosažení milosti stačí POUHÁ víra v Boží zaslíbení, anathema sit“.
Nuže, toto je západní, tedy římskokatolický pohled a navíc dogmaticky ukotven.
Ale i na východě, kde toto dogma chybí, je známo, že na naprosto nevěřícího člověka má pravidelná účast na bohoslužbách v chrámu vždy automaticky kladný vliv. A skoro pokaždé natolik, že po nějakém čase pravidelného dotýkání paprsku Boží Blahodati při bohoslužbách se z původního atheisty stává nenápadně a postupně člověk ze srdce věřící – a někdy pak i nakonec apoštol, který sám začne víru hlásat.
Předpokladem je ovšem účast na skutečné, pravé Bohoslužbě, nikoli na nějakých kýmsi vymyšlených rituálech, bez ukotvení v Tradici a bez Blahodati, na úkonech toliko křesťanské obřady napodobujících.
(Viz zde například NOM Pavla VI. z roku 1969 – což může být jedno z vysvětlení, proč na Západě toto dnes už nefunguje, a to i kdyby zde v chrámech politici trávili hodiny a hodiny denně!)
Přičemž zmíněná podmínka pravé bohoslužby – aby tedy fungovala latinská zásada ex opere operato – u ruské pravoslavné církve, která je a nikdy nepřestala být plnoprávnou a legitimní součástí Církve a nikdy nezměnila tisícileté původní křesťanské obřady, splněna je!
Takže shrnuto: Lépe, když člověk nevěřící pobývá v chrámu, než když „věřící“ křesťan navštěvuje lóže.
Kdo má uši, slyš…
(Leo P. Švančara, 6. května A.D. 2016)
V kategorii Glosy
Příspěvek zaslal: leo dne 6.5.2016 / článek si přečetlo 1 372 návštěvníků X-P.cz
Leo P. Švančara