Jsem dosti často svědkem i aktérem ohnivých debat o zhoubnosti sekularismu (tedy když to přeložím, o zhoubnosti dnešní „nenáboženskosti“) současné společnosti.
Mnozí křesťanští modernisté tvrdí, že se sekularismem je třeba bojovat tak, že se mu přizpůsobíme. Tedy, že vyjdeme ze svých chrámů a kaplí pomyslně k „člověku z ulice“ a učiníme naši víru i obřady co nejsrozumitelnější, nejpřitažlivější, nejzábavnější.
Výsledkem jsou všelijaké dětské koutky v mnohých dnešních katolických kostelech, v některých zemích jsou dokonce běžně dnes již k vidění v chrámových předsíních i automaty na kávu či limonády, kde nudící se věřící může nalézt občerstvení.
Chrám by měl být prý místem zábavy, kde se ani dospělí, ani děti nebudou tu hodinku týdně „nudit“.
Mnozí křesťanští konservativci jsou naopak přesvědčeni, že je třeba se navrátit o pár století zpět a se sekularismem začít bojovat jako s úhlavním nepřítelem. Zkrátka vykořenit jej tím, že obřadům navrátíme jejich původní krásu, původní estetickou úroveň a původní formu. Včetně dnes již málokomu srozumitelného bohoslužebného jazyka (v katolickém prostředí jde o latinu, v pravoslavném slovanském okruhu o církevní staroslovanštinu).
Pak jistě prý moderního člověka ta krása musí oslovit!
Oba tyto dnes nesmiřitelné proudy v obou částech křesťanstva, jak na západě, tak na východě, mají tak trochu v něčem kousek pravdy, ale v daleko více věcech ji současně nemají!
My křesťané bychom totiž měli spíše nalézat kořeny, odkud a kde se vzal onen sekularismus? Tedy ta zarputilá neochota dnešního moderního člověka připustit ve Stvořeném světě Boha?
Přirozeně, že na této neochotě máme lví podíl my, křesťané!
Protože jsme radostnou zvěst evangelia už dávno a dávno zúžili do neradostných, ba smrtelně vážných definic, do nepřehledných souborů pravidel a kanonických předpisů, co ještě je a co už není „dovoleno“.
To v prvních třech staletích prvotní církve nebylo a proto se křesťané stali hybnou silou celé římské říše, jak na západě, tak na východě, a tím tvůrci celých našich civilisačních dějin.
Dnes je proto třeba se začít zamýšlet skutečně nad způsobem, jak nikoli s bezbožností, tedy se sekularismem, naší moderní společnosti bojovat, ale jak se konservativně začít vracet ke kořenům. A začít tyto kořeny velikonoční radosti prvních křesťanů objevovat sami u sebe.
Kořeny skutečné, ve Vzkříšeném Kristu, který nám navrátil celý stvořený svět zpět do našich rukou. A Kristus je průchodem do tohoto světa, do původního Ráje, v němž jednou – ať nám Pán dá! – brzy budeme i my sami věčně žít a „společně hodovat, jíst a pít u Jeho stolu“.
K tomu nám nepomohou ani dětské koutky v našich chrámech, ani na úroveň pouličního kýče zmodernisované obřady – ale ani návrat jen formálně a mechanicky o nějakých sto, dvěstě či třista let s ilusí, že do té doby naše křesťanství přece „bylo dokonalé“.
Jenže nebylo. Protože jinak by ten dnešní sekularismus nenašel u nikoho soudného dodnes odezvu!
Leo P. Švančara, psáno v pondělí Oktávu velikonočního, 18. dubna A.D. 2022
V kategorii Církev, Velikonoce
Příspěvek zaslal: leo dne 18.4.2022 / článek si přečetlo 1 144 návštěvníků X-P.cz
Leo P. Švančara