Zatímco… aneb krátká úvaha o demokracii.

– Kdysi jsem roky dělal podle svých možností vše pro to, aby tehdejší komunistický režim padl.

– Zatímco ostatní jej všemožně podporovali…

– Netoužil jsem nikdy po nějakém „cestování“ či po nějakých „svobodných volbách“. Chtěl jsem od mládí jen to jediné: Mít plné a svobodné právo se živit vším tím, co umím. A nemuset se kvůli tomu uchylovat do ilegality a přitom si povinně obstarávat razítko v občance nějaké fabriky.

– Zatímco těm ostatním razítko jejich fabrik či úřadů nevadilo, naopak, zašívali se tam od maturity až do důchodu za pravidelnou výplatu a s radostí. Oni totiž byli se svým nevolnictvím spokojeni – pouze žárlivě dychtili po cestování do „kapitalistické ciziny“ a po vysněném zboží, jež viděli v západních filmech…

– Když přišel podzim roku 1989, zajásal jsem v euforii, že se konečně budu moci na prahu třicítky živit svobodně tak, jak uznám za vhodné. A dělat s radostí a láskou to, za co mi lidé budou ochotni zaplatit, protože výsledky mé práce a tvůrčích schopností budou považovat pro sebe za přínosné.

– Zatímco ti ostatní hromadně ve zdivočelých tlupách vyrazili do Vídně na Mexikoplatz, aby tam nakupovali (mnozí se koupí ani neobtěžovali a přímo tam kradli) všemožné spotřební dreky a elektronické haraburdí…

– Když přišly ty první troje jakž takž svobodné , považoval jsem je za jediný prostředek, jak si udržet náhle nabytou individuální svobodu. A proto jsem nikdy nevolil žádné socialisty všeho druhu, kterých se ihned vyrojily na zdejší politické scéně tisíce a tisíce.

– Zatímco ti ostatní, topící se mezitím ve spotřebním šuntu a v suvenýrech z exotických zemí, které v rauši začali projíždět jako zběsilí, začali skučet po „sociálních jistotách“. Které jim ovšem nikdo nebral…

– A tak přišla nutně chvíle, kdy se před mýma očima v celé hrůze zjevila ta nejhorší vlastnost oné – v mé duši kdysi uctívané – demokracie: Hlas ulice začal od roku 1996 promlouvat volby od voleb stále silněji. A s tím začala být opět stále radikálněji oklešťována moje kratičce nabytá svoboda být na komkoli, zejména na státu, nezávislým.

– Zatímco ostatní se utápěli ve stále sžíravější nesmyslné závisti nad tím, že si jejich soused „nakradl“ v jejich očích o něco více než oni sami. A tak požadovali po svých politicích stále větší represe, stále větší regulace, stále mohutnější utahování smyček kolem krků lidí. A volili stále více ty, kteří v nich ten bezdůvodný vztek k nezávislým lidem zcela záměrně vyvolávali…

– A když dnes přešlo oněch dlouhých 32 roků mého života po roce 1989, již dávno bezmocně cítím, že se nacházím už dlouhá léta v tyranii regulací, zákazů, všudypřítomné každodenní buzerace. Přičemž prostor mé nynější individuální svobody je již dávno, dávno daleko menší, než na samém konci toho komunistického režimu například v lednu roku 1989. A navíc se den za dnem ten můj zbyteček osobní svobody trvale zmenšuje!

– Zatímco ti ostatní volí stále bezmyšlenkovitěji pouze a jenom ty, kteří zde po skoro tři desítky let utahují šrouby, likvidují lidskou svobodu a kteří prosazují, aby všední život v této zemi byl stále těžší, ne-li jednou prakticky nemožný:

Aby si lidé nemohli brzy například ani zatopit uhlím – jen uměle předraženými topivy, která jim předepíše úřad – aby běžný člověk brzy nedosáhl ani na normální automobil, aby nikdo nesměl beztrestně cokoli napsat, aniž by mu za to nehrozil kriminál. Aby se nikdo nesměl živit ničím, co mu nebude vrchností milostivě a jen podmínečně povoleno, aby se musel povinně podrobovat testům na kde co, když bude chtít nakoupit jenom rohlíky, aby nemohl s holou tváří jet ani tramvají… aby musel každý své děti nutit modlit se tak, jak si zrovna přeje „veličenstvo Kat“… aby lidé na prahu stáří stále častěji dožívali svůj život v oplocených zařízeních s vnucenými respirátory na svých obličejích, kde si nebudou smět nejen ani zapálit či popovídat u sklenky se sousedy, ale kam za nimi nebudou smět svobodně přijít na návštěvu bez vakcinace a testů ani jejich vlastní děti či vnoučata!

– Takže u vědomí toho všeho, kdybych se dnes ocitl opět na konci léta roku 1989? A  kdybych věděl, co bude v takovém roce 2020 či 2021:

 

• Že nebudu smět napsat svobodně cokoli cítím a budu muset velmi úzkostlivě volit slova, abych za mou napsané řádky neskončil před soudem?

• Že v českém trestním zákoníku bude neustále existovat trestný čin „nedovolené podnikání“, kdy může vsazen do vězení každý, kdo něco umí a udělá to pro druhé, aniž by se předtím poníženě zeptal úřadu, zda vůbec smí, a ještě mu za to zaplatil?

•  Že nebudu smět do chrámu na největší křesťanské svátky roku, na a že stát zakáže všem kněžím i biskupům sloužit o svátcích veřejně bohoslužby (a oni se poslušně skloní)?

• Že si nezapálím cigaretu ani ve venkovské hospodě, ani v hotelu ani i v té nejluxusnější kavárně?

• Že mi stát hodlá zakázat topit v kamnech uhlím či jezdit autem na benzin nebo naftu?

• Že si nekoupím ani hřebík, nepojedu tramvají či nepůjdu na koncert a dokonce ani do kostela bez jakéhosi povinného zakrytí svého obličeje jakýmsi nesmyslným hadrem?

• Že kdykoli z úradku „strany a vlády“ budou z hodiny na hodinu na dlouhé měsíce opakovaně zavírána divadla, obchody,  hospody a likvidovány živnosti lidí, že zakáže lidem zpívat a to i na pohřbech či svatbách, že bude zakázán i obyčejný tanec?

• Že noviny, státní i soukromé televize, budou od rána do večera papouškovat pouze zprávy povolené stranou a vládou a jen v souladu s panujícím režimem?

• Že „svobodné“ volby se stanou naprosto zbytečnými, protože médii zpitomělí voliči v této zemi vždy zvolí pouze strany „Národní fronty“, ty, které se mezi sebou na dalším utužování diktatury nad lidmi vždy svorně dohodnou?

• A že všechny tyto iracionální diktaturní nesmysly bude i po třech desítkách let s jásotem podporovat valná většina lidí žijících v této zemi?

 

Nechal bych Jakeše Jakešem, Husáka Husákem, ten tehdy už stále impotentnější bolševický režim bolševickým režimem – a věnoval bych se býval daleko více tomu, abych mohl nadále se jakž takž svobodně (oproti dnešku!) protloukat, tedy psát, zpívat, mluvit, léčit, tedy zkrátka se živit tím vším tím, co jsem tehdy v mých 27 letech již uměl!

– Zatímco ostatní?… 🙁

Leo P. Švančara, psáno v pondělí po Nanebevzetí Panny Marie A. D. 2021

V kategorii Politika

Příspěvek zaslal: leo dne 16.8.2021 / článek si přečetlo 873 návštěvníků X-P.cz

Web rediguje: Leo P. Švančara

Další příspěvky