X-P.cz víra • publicistika • komentáře • tradice • zajímavosti • konservatismus

Hledat:

Annáš (veleknězem v letech 6-15 po Kr.) a jeho zeť Kaifáš (veleknězem v letech 18-36 po Kr.) na obraze Jamese Tissota.

Kaifáš si promnul svůj pěstěný vous, usrkl z kratéru vína a pomalu shrnul předchozí debatu: „Máš pravdu, milý tcháne Annáši, ten Nazaretský skutečně mluví a koná přesně podle toho, co říkají proroci“.

„Nu, právě. Vidíme to všichni už dlouho. Je to zcela jistě ten Předpovězený“, vyhrkl mladší kněz, jenž oba ctihodné muže při jejich rozhovoru obsluhoval.

Oba velekněží na něho pohrdavě úkosem vrhli své pohledy: „Ty mlč! Není učedníka nad mistra, ty chrámové kuře!“, ledově jej zpražil Kaifáš.

„Ale zeti, on má vlastně pravdu. Měli bychom skutečně pro jistotu raději s tím člověkem vejít v nějaké rozumné společenství. On by dělal ty své zázraky, kázal tu jeho chudobu a tak podobně – a my mu organisovali vše ostatní. Kdyby Mesiášem skutečně byl, máme zásluhu v Nebi a krom toho už zde na zemi nám to nadarmo nepřijde. A když by ne? Tak alespoň budeme mít trošičku více zde na zemi. Na tom nemůžeme prodělat“, pronesl rozvážně Annáš.

Kaifáš pokýval souhlasně hlavou. Natáhl se po poháru s vínem, když v tom se ozval z předsálí nějaký hluk.

„Co se to tam děje? Běž to tam prosím tě vyřídit – nemáme nyní kdy, řešíme tu budoucnost židovského národa“ rozkřikl se Kaifáš ostře na mladého kněze, ukousl olivu se sýrem a dlouze se napil svého oblíbeného kanaajského vína.

Kněz úslužně v předklonu odkvačil ven z místnosti…

„Takže milý tcháne, domluveno. Pošleme teď nějak kulantně pro toho Ježíše, pohostíme jej zde – ostatně se prý oslavám a hostinám nijak nevyhýbá – a těm jeho učedníkům slíbíme nějaký ten stříbrňák či malý stateček za městem, aby na stará kolena byli zajištěni. A dali nám i jemu pokoj. A zcela jistě uzavřeme plodnou spolupráci“, vrátil se Kaifáš k tématu.

„Nejctihodnější, za dveřmi stojí jeden jeho učedník s tím, že je ochoten toho Nazaretského nám rychle vydat k soudu, a to ještě dnes nebo zítra, tedy do svátků“, koktal mladý kněz nesměle od dveří.

„Vyhodit“, křikl na něho Kaifáš vztekle.

„Počkej zeti, počkej“, začal jej uklidňovat tchán. „Věc je nutno rozvážit. Co ztratíme, když si ho poslechneme? Stejně jsme chtěli pro Ježíše nenápadně poslat, takže tento jeho komplic nám může třeba i v tom pomoci?“, uzavřel Annáš Kaifášův výstup. „Ať vstoupí“, dodal již zcela klidně k mladému knězi.

Dovnitř vstoupil nikoli nějaký rybář či trhan, jak čekali oba, ale slušně oděný muž, zjevně dobrých způsobů.

„Co od nás chceš?“, spatra utrousil Kaifáš. Jeho tchán Annáš si s pohárem v ruce mezitím bystrýma očima prohlížel příchozího.

„Jsem ochoten vám Ježíše zvaného Nazaretského vydat a to hned, nenápadně a rychle“, pronesl jasným hlasem muž.

„A proč?“, zeptal se Annáš.

„Nejctihodnější“, začal vyprávět příchozí. „Přidal jsem se k němu před dvěma lety skrze moji touhu pomáhat lidem. Nadchly mě jeho zázraky, léčebné úspěchy i jeho zdánlivá dobrota a lidumilnost. Jenže v poslední době mne hodně a opakovaně zklamal. On totiž nechce vybudovat charitativní bratrstvo či organisaci. Třeba s domy, s nemocnicemi, s vyškoleným a dobře placeným personálem. I když peněz jsem na to postupně od dárců sehnal dost a dost. Lidem on totiž pomáhat nechce – a to přesto, že vládne schopnostmi jim pomáhat jako nikdo jiný. Mohl by léčit, uzdravovat, ba i křísit mrtvé, ale on nechce! Že prý jeho království není z tohoto světa“.

„Dobře, pro lidi nic dělat nechce. Ale to ostatně ani nikdo z nás. Proč nám jej chceš tedy vydat zrovna ty? Vždyť víš, co znamená vydání veleradě skrze jeho rouhačství, když se prohlašuje Božím Synem? Jistou smrt!“, opatrně se muže začal vyptávat Annáš.

„Musí skončit, čím dříve, tím lépe. Kdo nechce pomáhat druhým, ačkoli k tomu má od Nejvyššího dary, které nám Nejvyšší kdovíproč nespravedlivě odepřel a dal je jemu, ať zhyne ve svém sobectví“, fanaticky odvětil návštěvník.

„Poradíme se. Zatím tě vedle sloužící trochu pohostí“, naznačil rukou ke dveřím Annáš.

Za neznámým se následně zavřely dveře.

„Ten chlap nám otevřel možná oči“, usoudil Annáš a znovu se napil vína. „Proč myslíš, tcháne?“, udiveně se otázal Kaifáš.

„Protože jestliže odmítá ty možnosti, které mohl mít skrze tohoto šikovného učedníka, jestliže odmítá činit dobro pro všechny, což by zjevně mohl, jestliže odmítá uzdravovat ubohé a nemocné, pak to zcela jistě není onen Předpovězený! A tím pádem se pak ani my s ním nedohodneme na ničem. Je to totiž nelida a fanatik. S každým člověkem se lze buď rozumně dohodnout, nebo jej odstranit. S tímto se ale, jak vidíme, dohodnout nepůjde – neslyší na peníze, na slávu, na charitu, dobro druhých je mu lhostejné. Je to fanatik, kterému je jedno, že ostatní trpí“, pravil chladně Annáš.

Kaifáš ukousl sýr a chvíli přemýšlel. Oba muži mlčeli a bylo slyšet jen tlumené pološumění plamenů olejových lamp osvětlujících sál.

„Knězi! Přijmeme nabídku toho člověka. Vyplaťte mu navíc za jeho udání až do třiceti stříbrňáků. Výše ale nejdeme!“, křikl na mladého kněze uctivě sehnutého u dveří za souhlasného kývnutí hlavou tchána Annáše Kaifáš…

Leo P. Švančara, psáno na Velký pátek A.D. 2022

V kategorii Články, Poznámka ke dni, Velikonoce