Nyní jsme v prvním milníku celého církevního roku. Po právě uplynulém adventu zatím nejasného tušení budoucí radosti, se nám z šera starozákonních proroctví rozsvítila betlémská hvězda nad viditelným vtělením Boha v naši, lidskou, přirozenost.
A tak nyní děláme první krůčky, kdy se naše víra – ještě jen citovým, ale již intensivním protože „dětským“ způsobem – vynořila na Hod Boží v noci u betlémské jeskyně. V sentimentální tiché pohodě Vánoc však nyní, těsně po Hodu Božím, už někde uvnitř sami cítíme, že s tímto způsobem pozemského dojímání by naše duše na cestě k překonání naší od Boha odpadlé přirozenosti dlouho nevystačila.
A tak do pomalu zevšedňujícího sentimentu koled přichází náhle jak blesk z nebe na konci hlavního vánočního času svátek Zjevení Páně, tzv. Epifanie (6. ledna). Betlémskou hvězdu nad jeslemi s dítětem pojednou vystřídá ve vodách Jordánu poznání Bohočlověka v plné slávě: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ (Matouš 3,17). A my náhle vidíme betlémskou a dosud jako ozdobu jeslí vnímanou hvězdu zcela jinak!
„Narození tvé, Kriste Bože náš, zjevilo světu světlo poznání, neboť ti, kteří hvězdám sloužili, hvězdou naučeni byli, klaněti se Tobě, Slunci spravedlnosti, a znáti Tebe…“. Nic snad nemůže lépe vyjádřit od našich rozumových akademických hloubání – či od cituplných vánočních nadšení našich srdcí – právě na Epifanii se osvobozující naši víru, než tento hluboce pravdivý pravoslavný tropar! Pokračování…
Z kategorie Poznámka ke dni
Zaslal/a leo on Prosinec 26, 2017