První milník naší cesty…
Nyní jsme v prvním milníku celého církevního roku. Po právě uplynulém adventu zatím nejasného tušení budoucí radosti, se nám z šera starozákonních proroctví rozsvítila betlémská hvězda nad viditelným vtělením Boha v naši, lidskou, přirozenost.
A tak nyní děláme první krůčky, kdy se naše víra – ještě jen citovým, ale již intensivním protože „dětským“ způsobem – vynořila na Hod Boží v noci u betlémské jeskyně. V sentimentální tiché pohodě Vánoc však nyní, těsně po Hodu Božím, už někde uvnitř sami cítíme, že s tímto způsobem pozemského dojímání by naše duše na cestě k překonání naší od Boha odpadlé přirozenosti dlouho nevystačila.
A tak do pomalu zevšedňujícího sentimentu koled přichází náhle jak blesk z nebe na konci hlavního vánočního času svátek Zjevení Páně, tzv. Epifanie (6. ledna). Betlémskou hvězdu nad jeslemi s dítětem pojednou vystřídá ve vodách Jordánu poznání Bohočlověka v plné slávě: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ (Matouš 3,17). A my náhle vidíme betlémskou a dosud jako ozdobu jeslí vnímanou hvězdu zcela jinak!
„Narození tvé, Kriste Bože náš, zjevilo světu světlo poznání, neboť ti, kteří hvězdám sloužili, hvězdou naučeni byli, klaněti se Tobě, Slunci spravedlnosti, a znáti Tebe…“. Nic snad nemůže lépe vyjádřit od našich rozumových akademických hloubání – či od cituplných vánočních nadšení našich srdcí – právě na Epifanii se osvobozující naši víru, než tento hluboce pravdivý pravoslavný tropar!
A tak pojednou vidíme Vtělené Slovo a s úžasem slyšíme pak neděli co neděli Jeho vyprávění o království, kde naše poklady zloději nekradou, kde není bolest ani zármutek, kde ti zde poslední budou prvními, o království věčné a skutečné radosti v náruči nebeského Otce. A slyšíme jasná slova Bohočlověka, že tento věčný Otec je jak otcem Jeho, tak ale i otcem naším!
A tak, formováni v postupném poznávání té pravé příčiny někdejších Vánoc vstupujeme do dosud toho nejobtížnějšího období naší cesty: Počátkem Velkého půstu odcházíme na čtyřicet dnů do pomyslné pouště, abychom spolu v ní definitivně odložili starý šat i ty ještě poslední případné zbytky vánočního vnějšího sentimentu – a své, od okovů světských pokladů osvobozované, srdce začali otevírat naplno pravému Bohu.
A v tu chvíli přichází pojednou jako odněkud z jiných časů svátek Zvěstování Panny Marie (25. března), tedy svátek opět na první pohled „jen“ ryze vánoční! Jenže my už jej teď vidíme jinýma očima: Vnímáme tu nepochopitelnou a nekonečně obdivuhodnou odvahu obyčejné israelské mladičké dívky, s níž plně svobodně a zcela z vlastního rozhodnutí řekla Bohu ono dějinné „Staň se mi!“
Jaká to pojednou zář nového poznání další roviny naší spásy – a to před samým koncem naší pouti nevlídnou a vysilující pouští dlouhého půstu! Spojení Boha s člověkem je založeno JEN a vždy na dobrovolném souhlasu člověka. Jaká to nabídka nikoli služebného či otrockého vztahu – ale opravdového přátelství. Jaký to respekt Tvůrce světa k jeho vlastnímu stvoření!
Ale vzápětí musíme projít s Božím Synem Kalvarií, kde se naše víra spolu se zemí otřese, když vidíme, kdo Vtěleného Boha usmrtil: Byli jsme to my! My, lidé! Ano, my. Byl to náš lidský úsudek, byla to naše infantilní víra-nevíra, byla to naše pýcha na naše vlastní schopnosti. Byl to čirý humanismus v pravém smyslu toho slova!
V depresi sami ze sebe, v poznání vlastní ubohosti a v kocovině z někdejšího opojení našimi dosud neotřesitelnými vlohami, nadáními a schopnostmi prožíváme Svatou sobotu, abychom uprostřed její temné noci byli opět ozářeni Světlem. Tentokrát už nikoli světlem zvěstujícím kdesi za zvuků dojímavých koled narozené Dítě, ale osobním Světlem – celým Bohem a celým člověkem – Ježíšem Kristem, který náhle svou smrtí naši smrt překonal!
Ta radost, tolik odlišná a přece i tak společná s tou někdejší radostí vánoční. Ale již spojující obě ve zcela jiném rozměru, ve zcela jiné rovině! V Betlémě jsme viděli lidské zrození dítěte do ohraničeného života končícího smrtí – tak, jak se narodil každý z nás – nyní patříme na zrození člověka do věčnosti. Naprosto stejně, jak se od této chvíle narodí každý z nás, kdo to na vlastní oči spatří a do vlastního srdce přijme!
A tak poté žijeme v té silné radosti velikonoční po mnoho týdnů, ale opět si nějak postupně začínáme uvědomovat ty zvláštní rozměry lidského štěstí: Radost, byť sebevětší, jak jdou týdny slábne, pomalu se stává všedností, jaksi nám „zobyčejní“. Svaté se stává všedním, všední obyčejným a obyčejné už nepozorovatelným.
Se zděšením si uvědomujeme, že ani naše očividné vidění Vzkříšeného Bohočlověka – a dokonce ani naše jistota našeho věčného života v Bohu – nás, ať děláme co děláme, neudrží v radosti jen lidských rozměrů natrvalo! Stejně jako nás v radosti trvale neudrželo ani kdysi jímavé kouzlo Vánoc.
A zde se opět sklání k pomoci sám Bůh. Kristus byl poslán na svět, aby znovuobnovil lidskou přirozenost, jenže bez další pomoci Boží my sami ono Mariino „staň se“ říci nemůžeme. Lidskými silami nemůžeme naši svobodu použít k tomu, abychom se stali plně svobodnými! I když víme, i když známe, i když toto vše přijmeme, příliš jsme se od Boha oddělili…
A tak nám Bůh Otec sesílá padesát dnů po Vzkříšení na přímluvu svého Syna třetí osobu sám Sebe, Trojjediného Boha, Ducha svatého! Aby s námi trvale již prodléval a naši dočasnou lidskou radost transformoval v našich srdcích v Radost věčnou a trvalou.
A tak jde a roste naše víra skrze církevní rok od Hodu Božího, k Hodu Božímu a odtud k dalšímu Božímu Hodu. Aby od dětských představ a sentimentu, přes opravdovou radost a poznání jsme došli k přijetí vlastní svobody říci našemu Tvůrci: „Staň se!“
(Psáno na svátek sv. Štěpána, 26. prosince A.D. 2017, Leo P. Švančara)
V kategorii Poznámka ke dni
Příspěvek zaslal: leo dne 26.12.2017 / článek si přečetlo 1 144 návštěvníků X-P.cz
Leo P. Švančara