Jak nuzáci zpět do své nouze zase přišli…

Kdysi dávno jedni chudí bezdětní manželé uprchli z jejich rodného kraje, kde se léta vedly války a obyvatelstvo bylo souženo hladomory, do vzdáleného bohatého města.

A jejich první kroky vedly do kostela. Pan farář tam právě kázal příběh z Ráje, o tom, jak Eva s Adamem utrhli ze zakázaného stromu, na radu ďábla, Hospodinem jim zakázané ovoce. Tím si způsobili vyhnání z Ráje, nemoci a nakonec i . Celému svému pokolení.

„Nebyla ta Eva pomatená? Vždyť se tam měli jak prasata v žitě, co jí to napadlo chtít v tom přepychu zrovna ovoce jen z toho jednoho stromu? To já bych nikdy neudělala“, rozčilila se žena po bohoslužbě před kostelem a její manžel, nuzák, jen smutně pokýval hlavou.

Slyšel to ale jeden místní boháč, velký znalec lidských charakterů, který právě také vycházel z chrámu.

– „Poslyšte, vy přicházíte ze země zasažené válkou, že?“

– „Ano pane“, udiveně odpověděli ti dva nuzáci.

– „Pojďte tedy se mnou – právě odjíždím na měsíc z města za obchody. Můžete bydlet v mém domě, dostanete vše, co si vzpomenete, jídlo, pití, šaty a i po mém návratu se dohodneme, abyste nebyli škodni“.

Ti dva zůstali jak přibití. „Pane, čím si to zasloužíme?“.

„Jsem křesťan, jako vy“, odtušil boháč.

A tak oba utečenci s ním odešli do jeho paláce. Tam zlata, stříbra, jídla a pití, až se stoly prohýbaly, všeho bylo dost. Nuzákům se oči protáčely vsloup.

„Jezte a hodujte“, vyzval je pán domu. „Vše je vám zde, vše, co vidíte i nevidíte, u mne k disposici!“.

A tak jedli a pili – a navečer pán domu oznámil, že se vydá na dlouhou cestu.

„Máte tu vše co budete potřebovat. Jídlo, pití, moje služebnictvo vám vyplní vše, oč si řeknete. Jen o jedno vás poprosím. V jídelně, nad stolem, kde můžete hodovat od rána do večera, visí dřevěná vyřezávaná skříň. V ní je ukryt všechen můj majetek. Tu skříň budete ten měsíc, co tu nebudu, střežit, sloužící nad ní nepřetržitě udržují hořící světlo z vděčnosti k Bohu za mé bohatství, ale vy tu skříň otevřít nesmíte. Nebylo by to pro vás k prospěchu. Není ale zamčená, věřím vám, přátelé.“

To pán domu pronesl k těmto nuzným hostům, a ještě toho večera odjel.

Běžely dny a oba nuzáci si žili v paláci bohatce jak v ráji. Lahůdek, vybraného pití i čehokoli se jim zachtělo, měli dosytosti.

Jen ta zavřená skříňka po dvou týdnech začala ženu onoho chudáka dráždit:

– „Muži, není zamčená, co kdybychom se podívali, co v ní náš pán má? Nikdo se to nedozví! Co tam před námi schovává? Nemáme snad právo to vědět?“

– „Ženo, mlč, buď ráda, že si takto žijeme, jako nikdy v našem životě doposud ne. Co je nám po tom, co náš dobrodinec má uvnitř?“

A žena vždy tedy neochotně zmlkla, ale vrtalo jí to hlavou stále více a více. A když uběhlo těch třicet dnů, po jednom vydatném obědě, když sloužící odešli s nádobím ze sálu pryč, si dodala odvahy:

„Sám má, boháč jeden nadutý, tolik bohatství, že je to vlastně nemravnost. Vždyť je to vlastně naše právo si kousek také vzít – myslí si, že nás uplatí jen jídlem a šatstvem? A sám zde křečkuje jen sám pro sebe jistě drahé kamení, zlato či kdovíjaké poklady, které nám chce upřít? A my i naši krajané žijeme v chudobě?“ letělo hlavou ženě…

…a nakonec tu skříňku velmi opatrně pootevřela. Dychtiva zlata, drahokamů či jiných věcí, které by ona uměla daleko lépe užít, než ten lakomec, co jim jen zacpává ústa nějakými drobky.

V tu chvíli z pootevřené skříně vyběhla šedivá malá myš a frnk, už byla ze dveří sálu venku. (Tu myš tam zavírali každé ráno sloužící na tajný příkaz svého pána.)

V tom zarachotil dole na dvoře pánův kočár. Boháč vyšel po schodech, vstoupil do jídelny, otázal se obou manželů, zda se jim vedlo dobře? Ale mezitím jeho jeho první kroky vedly k vyřezávané skříni.

Pán skříňku otevřel.

„Takže vám nestačilo, že jsem vás nasytil, napojil, oděl drahými rouchy, že jste měli vše, co člověk mít může? Vám se k tomu zachtělo mít i celé moje bohatství? Bohatství, na němž jste se nepodíleli, na němž jste se nenapracovali jako kdysi já od úmoru do úmoru, ale chcete jej teď jen tak bez uzardění bezpracně užívat?“

Oba ubožáci zbledli: „Pane, to moje žena, já ji varoval, ale to víte, slabý tvor, podlehla!“, vykoktal ze sebe nuzák.

„Ven z mého domu. A ven z mého města. A ve vaší domovině, v chudobě a v bídě, kterou jste si zavinili jen a jen vaší závistí a vaší neschopností, budete od nynějška v potu tváře opět dobývat svoji skývu, uprostřed boje o vlastní život, ke své denní obživě. A s osobní zkušeností na vlastní kůži, proč jsme všichni kdysi museli ztratit Ráj!“

Leo P. Švančara, psáno 29. března A.D. 2022

V kategorii Články

Příspěvek zaslal: leo dne 29.3.2022 / článek si přečetlo 309 návštěvníků X-P.cz

Web rediguje: Leo P. Švančara

Další příspěvky