Dachovácký vězeň Ludvík Švančara (vpravo) s vnukem Leem Švančarou v roce 1981…
V roce 1942 jsme my, „starousedlíci“ měli již v lágru v Dachau svoji první dvouletku dávno za sebou. A tak se mnozí z nás prokousali z již nevšivější táborové dřiny do lepších útvarů a svým vlivem se snažili pomoci „nováčkům“, jimiž byli od roku 1942 zhusta mnozí čeští církevní hodnostáři.
V lágru od roku 1940 působilo u zdejších plantáží takzvané „Vitaminkomando“, které shodou okolností bylo vedeno mnou. Formálně bylo ale pod patronátem rakouského čestného vězně dr. Egona Hilberta, někdejšího tiskového attaché v Praze. A v této oase v táborovém dachováckém životě hrůzy bylo toto naše vitaminové komando doslova přepychem. Jen to kručení našich hladových útrob den co den připomínalo, že jsme vězni nacistického lágru…
Oficiálně bylo naší pracovní náplní kouzliti z výtažků soli, gladiolů a všemožných bylin zázračný produkt, vitamin C.
Za těchto okolností rušili náš klid jen dvakrát denně oberkápo a komandofýrer, a jednou za čas jedna vysoká obludná návštěva. A s tou souvisí i další moje činnost ve vitaminovém dachováckém komandu:
Další, o krk můj i všech ostatních, kteří o ní vůbec ale nevěděli jdoucí činností, jako vedoucího tohoto komanda, bylo ovšem i něco jiného: Hvězdopravecké a grafologické rešerše.
Po večerech a hlavně nocích jsem byl nucen seděti nad zvířetníkovými kolečky, nad ukázkami nejrůznějších písem, a vše okomentovati písemně. Samozřejmě pro naše věznitele srozumitelně, tedy v němčině. (Moje maminka Luisa byla vídeňačka, ze starobylého rodu rakousko polského, tedy němčina, stejně jako polština a čeština, byla tedy mojí rodnou řečí. Zřejmě i proto jsem byl politickými fýrery lágru k těmto pro mne nelibým pracem vybrán.)
Jednou za několik týdnů se totiž do lágru dostavila ona zmíněná obludná návštěva. Heinrich Himmler. Vybíral si zásadně pátek.
Heinrich Himmler na návštěvě plantáží Vitaminkomanda v Dachau.
A jemu jsem zde v laboratoři musel osobně podávat svá dobrozdání k zadaným úkolům. A dobře jsem přitom věděl, že jiné rešerše k týmž tématům on zcela jistě dostává ještě i od dalších vězňů – jichž jsem ale neznal. To bylo na tom to ďábelské: Nikdy jsem nevěděl, zda nebudu ihned ještě během návštěvy tohoto netvora zastřelen jen proto, že budu komentovati něco radikálně jinak, než někdo další?
Nicméně díky tomuto zvláštnímu postavení, a díky našemu dobrému umístění v budově laboratoří, mělo moje Vitaminkomando podivuhodný respekt před obyčejnými esesmany. Měli jakousi do hloubi svých zlých duší vrytou úctu před prahem „vědecké instituce“, jejímuž účelu nerozuměli, jejíž činnost nechápali.
A tak se nám dařilo v našem komandu na plantážích velmi dobře umisťovat zejména české kněze, tak krutě týrané esesmany v táborových lomech a na barácích tyfových.
Duchovní stav v našem malém pracovním útvaru byl zastoupen hojně: Vedle oranienburského hrdiny P. Františka Štveráka tam byl hloubavý jesuita P. A. Knajpr, kanovník řádu premonstrátského P. S. Sudík, bernardický farář a básník P. J. Šanda či jičínský profesor P. J. Beneš. A mezi nás sem zapadl posléze i rektor arcibiskupského semináře v Praze, universitní profesor Msgre. Josef Beran, vězeň číslo 35 844. Pozdější pražský arcibiskup a kardinál církve římské…
Upozornili mne na něho, ubohého a na pod tíhou metařských prací klesajícího heftlinka, ctný kanovník vyšehradský P. B. Stašek a redaktor Karel Strašák. Podařilo se nám jej tedy dostati nakonec na zimu, počátkem prosince 1942, do úkrytu našeho vitaminového království na plantážích v Dachau. Těsně před hrůznou táborovou epidemií tyfovou v lednu roku 1943…
(Přepis z rozsáhlých rukopisných vzpomínek mého dědečka, Ludvíka Švančary, vězně v Dachau č. 16721)
Vložil Leo P. Švančara dne 8. ledna A.D. 2022
V kategorii Články, Dokumenty, Historie, Zajímavosti
Příspěvek zaslal: leo dne 8.1.2022 / článek si přečetlo 470 návštěvníků X-P.cz
Leo P. Švančara