Kletby a požehnání…

pokani_2018

Otcovo požehnání staví domy, matčiny kletby je boří od základů…

V jednom městě se rozhodli vybudovat nový chrám a jako stavební místo vybrali část starého a už léta nepoužívaného hřbitova.

Když dělníci začali kopat základy, nacházeli tu a tam nějakou tu kost, zbytky prken z rakví, jenže najednou narazili z ničeho nic na rakev, která byla hluboko v zemi obdivuhodně zachovalá. Vykopali ji tedy celou ven a otevřeli víko:

Uvnitř ležel nebožík, vypadal stále jako živý, a ruce měl spoutány copem z ženských vlasů!

Zpráva o objevu se roznesla městem a tak se na staveniště začaly sbíhat houfy zvědavců, aby si ten zázrak na vlastní oči prohlédli.
„Ten člověk byl jistě svatý, když jeho tělo nezetlelo!“ letělo davem…

A tu pojednou uprostřed davu přichází jedna velmi stará žena, která už více jak třicet let nevycházela z domu – a skoro nikdo ji tudíž už osobně neznal. Stařena se dobelhala o holi až k vykopané rakvi, zde padla na kolena a začala usedavě plakat. Ten mrtvý byl totiž její syn, který zemřel již tak dávno, že ani nestarší lidé ve městě ho již neznali jinak, než jen z vyprávění.
V tu chvíli přišel na místo i starý kněz a když viděl, co se děje, vzal stařenku stranou a ona začala vyprávět:

Kdysi dávno, před mnoha desítkami let, se její syn zamiloval do jakési dívčiny a tu si chtěl vzít. Byla ovšem chudšího původu, neměla tak velké věno, jak chlapcovi rodiče požadovali – a tak se sňatkem nesouhlasili. Syn si však přesto prosadil svou a dívku si vzal.

Jeho otec se s tím nakonec smířil, ale matka ne. Užírala se stále více a více, až jednoho dne svého syna za jeho neposlušnost k rodičům proklela!

A do týdne mladé manžele začalo stíhat neštěstí: Nejdříve vyhořeli, spáleniště jejich chalupy zloději rozkradli a ke všemu se při hašení toho hrozného požáru novomanžel nachladil. I přes veškerou péči dostal zápal plic – a do tří dnů byl na prkně. A tak byl pohřben v tomto místě hřbitova, ale ani na jeho pohřbu jeho matka nebyla. Kletba a zášť byla silnější než smrt!

„Teď matko ale jdi, a rozvaž konečně mrtvému pouta své kletby“, nařídil silným hlasem starý kněz, když vyslechl tento dávný příběh.
Stařena pomalu vstala a přiblížila se k rakvi. Tam se však najednou otočila a chtěla zas odejít…

„Matko, nevidíš, že tě země nechce už po desítky let přijmout? Nevidíš, že nemůžeš umřít, i když už léta je pro tebe život jen utrpením? Bůh hříšníky trestat nechce, ale jejich hříchy je do hrobu nepustí!“

A tak se stařenka rozplakala znovu a třesoucí se hubenou rukou, která již připomínala spíše ruku kostlivce, se dotkla copu, kterým měl mrtvý spoutány ruce. A v ten okamžik se tělo mrtvého i rakev začaly před očima užaslého davu rozpadat – a po několika okamžicích už na místě ležela jen hromádka prachu a kostí.

Stařenku potom ještě hned na místě kněz vyzpovídal, dal jí rozhřešení…
…a ještě téhož dne pak v pokoji naposled vydechla!

„Otcovo požehnání upevňuje domy dětí, matčino prokletí je vyvrací ze základů!“ (Kniha Sírachovec 3,9)
Pamatujme na tuto všemocnou sílu našich požehnání, ale i kleteb! Neproklínejme nikdy a pokud to jde, místo toho žehnejme! To abychom se nedočkali chvíle, kdy nás naše kletby nepustí do hrobu!

 

Požehnanou † Masopustní neděli před Velkým půstem přeji všem!

(Psáno na Masopustní neděli, 11, února A.D. 2018, Leo P. Švančara)

V kategorii Glosy, Zajímavosti

Příspěvek zaslal: leo dne 11.2.2018 / článek si přečetlo 435 návštěvníků X-P.cz

Diskuze ke článku

Jméno

E-mail

Web

Komentáře

Další příspěvky