X-P.cz víra • publicistika • komentáře • tradice • zajímavosti • konservatismus

Hledat:

Často dostávám otázky, jak se má vztah člověka a ostatního tvorstva – tedy především vztah člověka se zvířaty?

A také bohužel často slýchám – i od věřících křesťanů – mnohé výtky, že prý jde ve vztahu člověk – zvíře o „nezdravé modloslužebnictví“ a že tento vztah má být dán čistě užitkovým pohledem.

Nuže tedy, protože v otázce vztahů člověk – zvíře neexistuje žádné speciální přijaté a závazné dogma, mohu s klidným svědomím na základě zpráv z Písma svatého i názorů svatých moudrých otců svobodně pronést následující dedukce:

Zvířata jsou bez hříchu a Bůh s nimi neustále hovoří skrze jejich instinkty (viz Vladimir Losskij, sv. Jan Zlatoústý – a nebo sv. František). Jinými slovy, ony podivuhodné až paranormální schopnosti zvířat, jež nás mnohdy udivují, jsou výhradně dílem jejich stálého přímého kontaktu s Bohem skrze jejich instinkty.

Ergo, jestliže tedy my, lidé, jsme byli od vyhnání z Ráje tohoto přímého spojení s Bohem zbaveni vlastním hříchem, ve styku se zvířaty se dostáváme velmi blízko působení „přímé linky“ Boží Blahodati, protože zvířatům tento dar zůstal. Boží Milost sice nepůsobí přímo na nás, ale přece jen na nás, skrze ostatní tvorstvo, má výrazný vliv.

Proto je patrně člověku tolik dobře právě ve společnosti zvířat.

Ještě naši dědové byli ve styku s rozličným zvířectvem denně – od stájí, přes kurníky, holubníky, králíkárny – až po kočky a psy, procházející se jejich dvory. K tomu byli uvyklí denní modlitbě, nedělní liturgii a pravidelným přijímáním svátostí…

Dnešní člověk nic z toto nemá.

A tak, protože podvědomě touží po trvalé přítomnosti Boží „energie„, pořizuje si zvířata sám, „neužitkově.

Současně s tím však, bez vazby na ostatní aspekty kontaktu s Bohem – tedy svátosti, liturgii a modlitbu – svou touhu po kontaktu s Boží „energií“ často přežene, tudíž zvíře k sobě bere i do podmínek, jež nejsou pro ně příliš ideální. Tedy do paneláků, městských bytů, garsonek.

A moderní člověk mívá – díky zmíněnému odtržení od modlitby – navíc často tendenci zvíře sobecky zbožštit a přivlastnit si jej celé – tedy uvěznit je v klecích, malých prostorách, kastrovat a pro jejich zdánlivé blaho a vlastní pohodlnost je cpát všemožnou návykovou chemií (granule, konservy aj).

Což je důsledek nevědomosti moderního člověka o významu zvířete pro naši duši.

Zvíře není člověkem, není bohem – ale je Božím tvorem, který skrze svoje instinkty, jak jsme řekli, je neustále s Bohem trvale v kontaktu. Na rozdíl od nás, lidí!

Proto, máme-li zvíře (tedy spíše má-li ono nás), jsme šťastní lidé. Skrze ně jsme totiž stále ve spojení s původním Rájem, i když i ono zvíře v tomto „hrubém“ těle rovněž trpí naším hříchem – a podléhá tedy bolesti a dočasné smrti na tomto padlém světě.

Nicméně skrze jeho instinkty máme na dosah ruky denně kontakt s Bohem, kterého jsme se – díky našemu hříchu plynoucího z naší svobody – my, lidé, zbavili.

Proto shrnu podstatné:

Zvíře je pro člověka čímsi, čím je v katolickém chrámu svatostánek, v pravoslavném oltáři Daroochranitelnice. (A nehoršete se, prosím – než začnou létat kameny, upřesním, že nehovořím o obsahu svatostánků či daroochranitelnic, ale o oněch vzácných zlatých schránách pro Tělo Kristovo!)

Má-li totiž zvíře skrze svoje instinkty neustálé a přímé spojení s Bohem, což svatí otcové a theologové po tisíciletí opakovaně dokazují, máme fyzicky – skrze zvířata – tím pádem Boha ve své blízkosti i my, lidé.

Tedy v chrámech máme vzácné schrány, svatostánky, Boha – Syna.  A u sebe po ruce „chlupatý svatostánek“ Boha – Ducha svatého (Vivificans Vitae, tedy Života oživujícího, jak víme z Creda).

Spolu tedy s Otcem, Stvořitelem všeho viditelného i neviditelného, tak v úžasném propojení můžeme my, hříšní lidé – ve stálém spojení s oltářem Kristovým na straně jedné – a na straně druhé s živými tvory, chrámy Ducha svatého – kdykoli duchovně i fyzicky cítit plnost Trojjediného Boha, který nás všechny povolal svého času z nebytí do bytí a naše bytí se tak stalo věčným, bez konce.

Což neplatí jen pro nás, lidi, ale pro každého Jeho tvora. Žádný život povolaný Bohem k existenci již nebude nikdy ukončen!

A tak zde na zemi platí, že přímým oknem do nebe je modlitba, vstupními dveřmi svátosti – a každodenním přátelským kontaktem se Stvořitelem?

…nu, to jsou naši malí živí přátelé!

(Leo P. Švančara, psáno na prahu  týdne svatodušního, před sesláním Ducha svatého, A.D. 2016)

V kategorii Články, Poznámka ke dni