Vidění o času…

Čas existuje jedině tam, kde existuje také hmota. Jedině podle změn hmoty totiž lze určovat čas. Kde není hmota, nic se nemění, a tudíž nastává věčná přítomnost...

Čas existuje jedině tam, kde existuje také hmota. Jedině podle změn hmoty totiž lze určovat čas. Kde není hmota, nic se nemění, a tudíž nastává věčná přítomnost…

Nedávno jsem měl zvláštní „vidění“:

Přemýšlel jsem jednoho rána, ještě v polospánku, o vlastnostech času, tedy o tom, jak je čas zdánlivý a vlastně neexistující. 

A při tom přemýšlení jsem nějak opět usnul a ve snu můj mozek už zcela samovolně pokračoval v dalším nazírání principů našeho času. Když v tom se přede mnou začali objevovat, dle jakýchsi rysů mně hodně povědomí lidé, které jsem ale nikdy před tím v životě neviděl.

Byly jich stovky, snad tisíce, nevím…

– „Já jsem praprapravnuk tvé sestry, Martin“, prohlásil v tu chvíli jeden z nich, který se ke mně přiblížil až skoro na dotek ruky.

– „A já, kdyby tě to zajímalo, jsem tvůj dávný praprastrýc Jan, bratr tvého prapradědečka Františka“, doplnil druhý muž mladistvého vzhledu, objevivší se přede mnou z ničeho nic.

– „Nikdy jsem vás pánové ale neviděl?“

– „Zajisté. Když jsem se narodil já, ty sám jsi byl už více jak sto let po smrti! Zatímco když tady náš strýček Jan zemřel, ty ses přece ještě dávno, dávno nenarodil“, vysvětlil mi prapraprasynovec Martin.

– „Aha, takže se mi oba jen tak ve snu zdáte, rozumím dobře?“, zamumlal jsem zdvořile.

– „Nerozumíš zatím ničemu! Ani nemůžeš, protože zatím žiješ v čase a je to pro tebe nepochopitelné. Ale všichni – ty, stejně jako my – žijeme nepřetržitě od samotného stvoření člověka. A pak už napořád. Ale také tím pádem všichni současně!“, začal vysvětlovat strýc a pokračoval:

– „V pozemském životě existuje čas. Jenže ten pouze v našich myslích ohraničuje stárnutí a změny. Jen podle něho můžeme počítat naše počáteční dětství, dospívání, dospělost – pak také naše chátrání, naše bolesti – až k našemu pozemskému hrobu. Kdyby těchto změn nebylo, není času. A tak za okamžikem naší pozemské smrti tento krátkodobý tyranský čas pojednou přestává existovat.

Ty můžeš nyní – předčasně a jen pro tvoji informaci – na okamžik nahlédnout i do tváří těch, kteří se na zem teprve po dalších pozemských desetiletích z vůle Boží do běhu času ‚narodí‘! Oni totiž pak, až ‚jednou‘ zemřou, přejdou do věčnosti, která nemá ani konec, ani začátek. Zde žijeme všichni – od Adama a Evy až po posledního člověka na zemi – SOUČASNĚ a v jednom nekonečném okamžiku. V bezčasí!

Tedy všichni od chvíle našeho stvoření Bohem – a  všichni už definitivně a navždy!“…

Při těch slovech mi svitl z mého podvědomí odkudsi záblesk jasného poznání, které, jak jsem ovšem současně bolestně a přesmutně vnímal, po probuzení z drtivé části zapomenu. A že se ono probuzení blíží, jsem si najednou jasnozřivě uvědomil:

– „Než se probudím a rozloučím se s vámi, moji noví drazí, mám ještě jednu otázku: Proč tu nikde nevidím některé dávno již zesnulé drahé přátele, které bych tedy přece vidět tady měl?“

– „Oni se stali v čase pozemského žití přesvědčenými atheisty. A atheista, jak samo to slovo – ‚a-Theos‘, tedy popírající Boha – říká, věří pevně, že Bůh ani věčnost neexistují. Jelikož však Bůh, náš Stvořitel, respektuje svobodu každého z nás nadevše, tak ji mají i oni. Také oni se dočkali pouze a jen toho, v co uvěřili a co si sami svobodně tak úpěnlivě přáli. Přáli si svůj konec, mají jej tedy“, posmutněle vysvětlil praprapravnuk Martin.

– „Oj, to je hrozné! A existuje pro ně prosím nějaká naděje? Alespoň maličké světélko, že se jejich věčná může přece jenom nakonec nějak ještě změnit v život?“, vykoktal jsem zděšeně a můj dotaz se během mého zadrhávání měnil doslova v úpěnlivou prosbu.

– „Dozvěděl jsi se, co jsi se dozvědět měl. Možná ano – možná ne? Ale to není naše věc. Svoboda každého stvořeného člověka je nejvyšší hodnotou a je třeba ji respektovat… Takže zatím nashledanou, strýčku… …synovče…“

V tom mi křiklavě zazvonil vedle postele telefon a já cítil, jak skoro vše, co jsem tak neuvěřitelně právě zjistil o čase, mizí v mlze zapomnění.

– „Haló, prosím?“ rozespale jsem zvedl mobil.
– „…vy jste asi pane Leo zapomněl na čas? Vždyť jste mi měl už před půl hodinou volat?“, ozval se rozmrzele ze sluchátka hlas jednoho z klientů…

Leo P. Švančara – glosa o času psána o svátku Svatých čtrnácti pomocníků, 16. června, A.D. 2021

V kategorii Články, Glosy, Zajímavosti

Příspěvek zaslal: leo dne 16.6.2021 / článek si přečetlo 263 návštěvníků X-P.cz

Web rediguje: Leo P. Švančara

Další příspěvky