MODLITBA U STUPŇŮ OLTÁŘE

Když se kněz zcela oblékl ke Mši sv., přistupuje s jáhnem a podjáhnem nebo jenom s ministranty k oltáři. Dole u stupňů vyjadřuje nejprve svou touhu po milostiplném oltáři.

Skloněn činí znamení kříže se slovy:

S rukama sepjatýma na prsou počíná hymnus:

Následující žalm 42. se vynechává ve všech Mších zádušních a po celou dobu pašijovou (od Smrtné neděle do Zeleného čtvrtku) vyjímaje svátky.

Kněz vědom si, že jediným naším útočištěm je Bůh, znamená se sv. křížem a praví:

Pln radosti a touhy chce již vystoupit k oltáři, ale v tom okamžiku si vzpomene na svou a svých spolubratří hříšnost, jež se nesmí odvážit bez pokání vstoupit před tvář Boží, a vyznává se pokorně ze svých hříchů; po něm tak činí ministranti jménem ostatních věřících.

Hluboce skloněn s rukama sepjatýma:

Ještě následující dvě prosby za odpuštění vysílá k Bohu a při tom vystupuje k oltáři; tam pak polibkem uctívá ostatky svatých. Kněz líbá oltář devětkrát během Mše svaté. S rukama nejprve rozepjatýma, následně spojenýma se kněz modlí Oremus hlasitě, dále pak potichu:

Oltář, jenž je zároveň obětním místem, hodovním stolem, symbolem Krista a hrobem Svatých, bývá při slavné Mši zahalován oblaky vonného kouře, jenž značí naše k Bohu vystupující modlitby a oběti. Zrnka kadidla, jež sype na žhavé uhlí, kněz žehná:

VSTUP – INTROITUS

Vstup má skoro každá Mše zvláštní. Kdysi jej zpívával chór, když biskup s kněžstvem se ubíral k oltáři; obsahu některého Vstupu rozumíme jen tehdy, máme-li na mysli tento bývalý zvyk. Kněz se žehná křížem a čte vstupní modlitby pro daný den z knihy na epištolní straně. (Ve Mších za zemřele činí znamení kříže na misálu.) Když vzdal kněz na konci Vstupu chválu Nejsvětější Trojici, obrací se k Ní devaterou prosbou, v níž jej podporují přisluhující kněží nebo ministranti:

KYRIE ELEISON

ANDĚLSKÝ CHVALOZPĚV – GLORIA

Vyžaduje-li toho doba církevního roku nebo svátek, který se právě slaví, následuje vznešený chvalozpěv, jehož počáteční slova pěli andělé při Narození Páně. V Adventě, ve všední dny, když je Mše z neděle zelené barvy, dále pak od neděle Devítníku až do Velikonoc, slouží-li kněz Mši ve fialové barvě, jakož i při Mších za zemřelé se vynechává. Kněz stojí u středu oltáře, rozepne ruce a nasledně je spojí, mírně skloněn se modlí (když říká slova: Adoramus te, Gratias agimus tibi; Iesu Christe a suscipe deprecationem nostram uklání se) :

Kněz políbí oltář a obrácen k lidu, zdraví jej:

Lid mu pak ústy přisluhujících odpovídá:

KOLEKTY

Kněz se vrátí ke knize na epištolní straně a modlí se jednu nebo více modliteb, které se nazývají také kolekty (collectae), což značí modlitby, jež v sobě zahrnují vše, oč věřící v tento den Boha prosí.

Kolekty jsou pro každou Mši zvláštní. Po první a poslední modlitbě přisluhující odpoví:

EPIŠTOLA

Rovněž Epištola bývá pro každou Mši zvláštní. Jméne nese tato část od toho, že většinou pochází z některého apoštolského listu (epištola). Někdy se však na tomto místě čte úryvek ze Starého Zákona nebo ze Skutků apoštolských. Při slavné Mši ji zpívá podjáhen. Na konci Epištoly ministrant odpovídá: Deo gratias. (Bohu díky.)

MEZIZPĚVY

Po epištole následují mezizpěvy: Stupňový zpěv (Gradual) a Aleluja s veršem nebo Traktus v čase pokání, o některých svátcích také Sekvence. Misál je služebníkem přenášen na druhou – evangelijní stranu oltáře, což symbolizuje, že Boží přízeň byla odňata nevěrným Židům a dána pohanům.

EVANGELIUM

Proroci a Apoštolové, jejichž slova jsme slyšeli v epištole, byli pouze připravovatelé cest Páně, v Evangeliu však zříme jednati a mluviti samého Vykupitele. To dává Církev už zevně najevo, neboť knize, ze které se čte Evangelium, prokazuje poctu okuřováním, kněžstvo a lid uctivě při čtení Evangelia stojí. Jáhen (v tiché Mši kněz) se skloní před oltářem a modlí se:

V tiché Mši pak kněz dále prosí Boha:

Při slavné Mši jáhen vezme knihu, poklekne a prosí kněze o požehnání. Kněz mu pak udělí požehnání (kromě zádušních Mší).

Ve slavné Mši jáhen nejprve knihu evangelní okuřuje. Jaký rozdíl mezi Novým Zákonem, jenž je ohlašován za vůně kadidla, a Starým Zákonem, jenž byl ohlášen za hromu a blesku!

Jáhen označí knihu i sebe křížem. Služebník odpoví:

Po přečtení Evangelia ministrant praví:

Při slavné Mši podjáhen předá knihu knězi; (kromě zádušních Mší) kněz líbá evangelní stať se slovy:

VYZNÁNÍ VÍRY

Je-li předepsáno (o nedělích a svátcích), modlí se kněz Vyznání víry (nicaeno-konstantinopolské), kterým dává na jevo, že věří všem slovům sv. Evangelia a těm tajemstvím, k jichž slavení se právě chystá.

OBĚTOVÁNÍ

Až do tohoto okamžiku byli dříve přítomni i ti, kdož se teprve připravovali na křest (katechumeni); nebyli dosud schopni zúčastniti se tajemství oběti, Církev však naplnila jejich srdce bohatými plody Písma sv. Starého i Nového Zákona, jejž jim před propuštěním předčítala. Pak musili odejíti a zůstali pouze pokřtění věřící. Kněz je pozdravuje slovy:

Poté kněz je vyzývá:

Zatímco chór zpívá (v tiché Mši předčítá kněz sám) Offertorium (obětování), při každé Mši jiné, přináší k oltáři podjáhen kalich s hostií. Kněz bere hostii na paténě do rukou, pozvedne zrak a obětuje:

Kněz učiní patenou znamení kříže a pokládá hostii na korporál. Pak nalévá víno do kalicha a vpouští do něho kapku vody, kterýžto prastarý zvyk připomíná nejen vodu, jež vytekla s krví z otevřeného boku Spasitelova, ale také naše lidství, které se v Kristu spojuje s Božstvím a tím nabývá jeho lahodných vlastností. Kněz při tom praví:

Při obětování kalicha praví:

Kněz činí kalichem znamení kříže a pokládá jej na korporál. Chléb a víno jest obětováno, nyní přináší kněz v oběť i sebe a své spolubratry a sestry. Skloněn modlí se:

Žehná dary a vzývá Ducha Svatého.

To, co se Bohu obětuje jest chléb, víno a věřící sami. Všecky tyto tři dary jsou při slavné Mši okuřovány.

Kněz žehná kadidlo:

Okuřuje obětiny:

Okuřuje oltář:

Vraceje kadidelnici:

Jáhen pak okuřuje kněze a lid. Kněz myje si ruce, což napomíná kněze i věřící, aby neposkvrněni na duši a na těle slavili nejsvětějsí Oběť.

Kněz vrací se ke středu oltáře, klade naň sepjaté ruce a modlitbou vyjadřuje, že Mše svatá slouží se na památku Kristovu a ke cti Svatých, které vzývá o přímluvu a pomoc:

Kněz políbí oltář a obrátiv se k věřícím vyzývá je, aby jej modlitbou podporovali, by jejich společná oběť byla bohumilá:

Ministrant tlumočí odpověď přítomného lidu:

TICHÁ MODLITBA – SECRETA

Pro různé Mše je různá. Její zakončení přechází přímo do Preface.

PREFACE – PŘEDMLUVA

Skládá se ze tří částí, z nichž střední je dle doby a svátků proměnlivá. Ostatní části jsou vždy stejné. Předmluvy jsou nádherné a poesieplné zpěvy děkovné a chvalné.

První část:

Druhá část – kněz ji zpívá nebo říká s pozdviženýma rukama. Dnes se nalézá v misálu patnáct těchto modliteb pro různé doby a svátky. O dnech a svátcích, jež nemají vyhrazenu zvláštní bere se následující:

Třetí část (Sanctus) – v této části se spojují zemští poutníci s andělskými kůry ve společný chvalozpěv na třikrát svatého Boha:

Touto částí počíná neproměnný a směrodatný díl Mše sv. (slovo canon značí směrnice), který je svým obsahem tak starý, jako sama Církev, a jehož modlitby se skládají ze slov Páně, z podání apoštolských nebo z přídatků papežů. První slovo Kánonu jest Te; velké písmeno T má podobu kříže, což zavdalo brzy příčinu, že se toto písmeno všelijak zdobí o náměty ukřižování. Výzdoba nabývala stále větších rozměrů, až se ustálila na celostránkový obraz Krista Pána na kříži pnícího, před počátek Kánonu položený.

První modlitba Kánonu vyjadřuje prosbu za Církev, za její pastýře a údy. Kněz rozepne a pozvedne ruce, potom je spojí, obrátí oči k nebi a hluboce skloněn říká tichým hlasem:

Vzpomínka na živé

I na jednotlivé žijící věřící, sobě drahé nebo odporučené, vzpomíná si kněz: rovněž i na ty, kdož právě nejsvětější Oběti jsou přítomni.

Mezi úkonem

Těsně před Proměňováním vzpomíná kněz na společenství, které máme v nebi se Svatými, již nám mohou svými přímluvami pomáhati. Tato modlitba je pokračováním modlitby předchozí (o některých svátcích je jiná).

Kněz klade ruce na obětiny, jako to činil ve Starém Zákoně velekněz nad obětí, na kterou chtěl přenésti všecky viny svoje a svého lidu. Vždyť v nejbližším okamžiku bude pod způsobami chleba a vína ukryt Beránek, jenž na sebe bere hříchy celého světa:

Žehná obětiny a prosí Boha, aby je proměnil v Tělo a Krev svého Syna:

Proměňování a Pozdvihování

Kněz bere do rukou hostii a ztotožňuje se v okamžiku Proměňování úplně s Kristem. Slova následující jsou pokračováním předchozí modlitby:

Kněz pokleká, aby uctil proměněnou Hostii a pozdvihuje ji pak, aby i lid se poklonil. Opět pokleká. Potom bere do rukou kalich s vínem a pokračuje.

Slovy „tajemství víry“ upozorňoval dříve jáhen lid, že proměna darů v Tělo a Krev Páně, toto velké tajemství víry, se právě stala; později to přešlo přímo do konsekračních slov.
Kněz pokleká, aby uctil Krev Páně a pozdvihuje pak kalich, aby i lid se poklonil. Opět pokleká.

Po Proměňování

Kněz pokračuje, navazuje na předchozí napomenutí Spasitelovo a obětuje ve společné vzpomínce proměněné dary Bohu Otci.

Nyní rozepne ruce a prosí Boha, aby milostivě přijal naši Oběť, jako přijal kdysi Předobrazovou oběť Abelovu, Abrahamovu a Melchisedechovu:

Hluboce skloněn prosí kněz, aby Bůh Otec tuto obětinu, jejímž mystickým tělem jsme my, dal svým Andělem přenésti na mystický oltář v nebi. V této jakož i v předcházející modlitbě neprosí tedy kněz, aby Otec pohlédl milostivě na svého Syna, nýbrž na nás, kteří Mu jej podáváme a za Ním se ukrýváme:

Vzpomínka na mrtvé

Oběť Mše sv. spojuje v sobě všecky údy Církve, živé i mrtvé. Za živé se kněz modlil už před Proměňováním, nyní vzpomíná i zesnulých a přimlouvá se za ně, aby jim Bůh dal u sebe sladké odpočinutí:

Pak prosí kněz, aby Bůh i nás hříšné služebníky své, kteří hledáme spásu v jeho milosrdenství přijal do blažené společnosti našich svatých bratří a sester. Nobis quoque peccatoribus jsou jediná slova Kánonu, která pronáší hlasitěji, což vyjadřuje pokoru za nás všecky. Kněz se přitom bije v prsa.

Doxologie a Menší Pozdvihování

Kněz odkryje Kalich, poklekne, vezme svatou Hostii, činí Jí třikráte kříž nad Kalichem, který drží v levé ruce, pak ještě dělá dva kříže mezi Kalichem a hrudí; přitom praví:

Opět pokleká a silným hlasem říká nebo zpívá:

Modlitba Páně

Až do tohoto okamžiku zabývaly se mešní modlitby Proměňováním obětních darů; od tohoto místa připravují na obětní hostinu – sv. Přijímání. První z těchto modliteb jest Otčenáš, vlastní slova Kristova, jenž na oltáři pod způsobami chleba a vína jest přítomen. Není krásnější a mocnější modlitby. V jejich slovech je krátce vysloveno, co Boha uctívá a nám pomáhá. Ve slavné Mši kněz tuto modlitbu hlasitě zpívá.

Kněz odpoví „Amen“ a rozvádí ještě dále v tiché modlitbě poslední prosbu:

Libera nos a Lámání

Za těchto slov rozlomil kněz Hostii, jako lámal Kristus chléb. Toto lámání, jako před tím proměňování pod různými způsobami, značí mystickou obětní smrt Kristovu. Malý zlomek Hostie pouští kněz do proměněného vína, což připomíná opět spojení Těla a Krve Krista při Vzkříšení. Spasitel se tehdy zjevil Apoštolům s pozdravem pokoje. To činí teď i kněz.

Commixtio

Agnus Dei

Kněz zakrývá kalich, pokleká a poté se skloněn bije třikráte v prsa, vyjímaje při zádušní Mši, kde se místo „smiluj se nad námi“ říká „dej jim odpočinutí“:

Přijímání

V následujících tichých modlitbách připravuje se kněz ku přijetí Těla a Krve Páně. Požitím obětních darů je oběť skončena.

V první modlitbě prosí kněz pro celou Církev o mír, jejž Kristus nám slíbil zanechati (při Mších zádušních se tato modlitba neříká):

Po této modlitbě dává se při slavné Mši sv. polibek pokoje. Vynechává se na Zelený čtvrtek, Bílou sobotu a při Mších za zemřelé. Celebrant políbí oltář a pak zdraví jáhna řka:

V další modlitbě kněz prosí, aby spojení se svátostným Kristem bylo pro něho pramenem očistným a štítem proti veškerému zlu:

Pokorně žádá, aby mu požívání Těla Páně nebylo k odsouzení, nýbrž ke spasení.

Poklekne, bere svatou Hostii a praví:

Přímo před přijetím svaté Hostie bije se kněz tříkrát v prsa a s pokorným římským setníkem vyznává:

Kněz žehná se v podobě kříže svatou Hostií a přitom potichu říká:

Po přijetí Těla Páně trvá okamžik v tiché modlitbě. Potom odkryje kalich, poklekne. Patenou sbírá s korporálu oddrobené částečky Hostie; přitom se modlí se žalmistou:

Žehná sebe kalichem, modle se:

Kněz přijme Krev Páně. Ministrant pak za všechen lid vyznává hříchy (není obsaženo v misálu z roku 1962):

Kněz poklekne, pozdvihne Hostii, s Ní obratí se k lidu a praví:

Kněz poté rozděluje svaté Přijímání věřícím, kteří klečí u oltářní mřížky; učiní Hostií znamení kříže a praví:

Věřící, nepřijímá-li ve skutečnosti Tělo Páně, má alespoň v duchu po něm zatoužiti. Takové duchovní přijímání je zdrojem mnohých milostí.

Mezitím, co kněz čistí kalich a na oltáři jej rovná, prosí za trvalý účinek sv. Přijímání:

Communio

Kněz se vrátí ke knize na epištolní straně a modlí se tam verš modlitby zvané Communio. Poté jde ke středu oltáře, políbí jej, obrátí se k lidu a zdraví:

Postcommunio

Kněz přejde na epištolní stranu a modlí se Postcommunio a případně, je-li předepsáno, ještě Připomínky. Poté u středu oltáře jej políbí, obrátí se k lidu a zdraví:

Propuštění a požehnání

Když dostal odpověď na pozdrav, propouští (ve slavné Mši jáhen) lid slovy:

Slovo „missa“ je zkrácenina latinského slova „missio“ – propuštění. Ve Mších bez Gloria neříká kněz „Ite, missa est“, nýbrž zve k další modlitbě (ne dle misálu z roku 1962):

V zádušních Mších prosí však za zemřelé:

V době velikonoční:

Ještě jednou prosí skloněn před oltářem, aby se Bohu líbila oběť, kterou právě dokonal:

Kněz políbí oltář a jako zástupce velekněze Krista, žehná lid před odchodem. V zádušních Mších se požehnání vynechává.

Poslední Evangelium

Na konec předvede kněz ještě jednou sobě a lidu Krista v celé jeho velikosti a lásce, říkaje od evangelní strany oltáře počátek sv. Evangelia podle Jana. Někdy podle liturgických pravidel bere se místo tohoto Evangelia jiné.