Něco k Srbsku, Balkánu a rozdílným pohledům na tamní situaci

Sháníte marně homeopatika? Zkuste náš eshop u XIV. svatých Pomocníků:

Pro nás, západní latinské křesťany, je vždy potíž orientovat se v problematice Balkánu. Jde o oblast, o které většina z nás neví zhola nic, krom toho, že tam Češi rádi jezdí na dovolenou.
Proto si dovoluji přetisknout dopis i odpověď na něj, které byly napsány z jak orthodoxního, tak i z katholického pohledu, v době konfliktu na Balkáně a dotýkaly se i českého royalistického hnutí Koruny české. Snad přečtení obojího vnese více světla do dosud temných pohledů na tuto evropskou oblast a její problémy:

1) Dopis monarchistickému sdružení „Koruna Česká“
Vážení přátelé,

když se mi od otce Antonije Drdy dostal do rukou Zpravodaj Koruny české, jenž se mu stal takovým pohoršením, že považoval za nutné z Koruny vystoupit, přečetl jsem si článek “Kosovo a český heroismus.” Po té v mé mysli povstalo tolik otázek, že jsem nemohl jinak, než se chopit meče slova a obrátit se na Vás tímto listem.
S největší pravděpodobností se s Vámi shodnu na tom, že nejideálnějším východiskem po staletí zkoušeného Srbska, by dnes byla obnova monarchie v této zemi. Vůbec si však již nedokáži odpovědět na otázku, odkud se rodí Vaše přesvědčení, že kdyby po druhé světové válce monarchie zachována byla, k ethnickým nepokojům by v této části Evropy nedocházelo.
Velmi podnětným se mi jevil pořad připravený rozhlasovou stanicí Vltava, když se Srbsko ocitlo v nevyhlášené 1. světové ethické válce. Tu jsem se kupříkladu doslechl o separatistických snahách určitých kosovskoalbánských kruhů, jejichž cílem bylo dosažení jednotné velké (hodžovské) Albánie již v 70 letech. Nešlo si snad ani nevšimnout, jak ke zneklidnění celé oblasti přispěl posthodžovský vůdce Berisha, jehož souputníkům se podařilo vyrabovat větší část albánského zbrojního arsenálu. O tom, že tyto zbraně posloužily jako výzbroj partyzánské UCK, a že tito povstalci měli (či mají?) výcvikové tábory na Berishou kontrolovaném teritoriu, psal i náš protisrbský tisk. Inu, zdá se, že NATO si do boje proti diktátorovi Miloševičovi vybralo partnera, jenž má filantropii a zásady občanské demokracie přímo v genetické výbavě, je-li jejím kmotrem tak výrazná postava demohumusu.
Jako pravoslavnému křesťanovi mi jistě není nejmilejší fakt, že v čele srbského státu je dědic titovského komunismu, na druhou stranu mi démonisace Slobodana Miloševiče zní velmi podobnými tóny, jako bolševická démagogie, na níž si ještě matně vzpomínám z osmdesátých let. Ostatně na devatenácté straně Zpravodaje Koruny české pan Oldřich Hušek píše: “ …úvahy o tom, že by se tohoto území vzdali dobrovolně nejsou reálné. Srbský politik, jenž by se toho dopustil by zůstal bez šancí a předem odsouzen k smrti.” (Můj Bože, to co je jasné panu Huškovi, není jasné západním vyjednavačům v Rambouillet?) Zde se přímo nabízí otázka, jak by tuto letitou výbušnou situaci řešil srbský monarcha, byla-li by monarchie po druhé světové válce zachována… odevzdal by snad Kosovo Albáncům (Albánii)? To by znamenalo nejenom jeho konec, ale s ním i konec monarchie. Nebo by se s UCK pustil do boje a riskoval nálety západních mocností, jež by zřejmě ve svém důsledku také znamenaly rozpad monarchie?
Nebudu zastírat, že ta veliká protisrbská mediální kampaň během války mi připadala značně démonická. Oč je, prosím Vás, Miloševič větším diktátorem, než-li již jmenovaný Berisha, druhý soused Tudjman (jeho verbální antisemitismus nevadí?) či v Británii se skrývající Pinochet? Sám mám na diktaturu (proletářskou) mdle pamatuji, a nevzpomínám si, že by u nás oficiálně existovaly oposiční strany, vysílala nezávislá rozhlasová stanice a legálně vycházel nezávislý tisk (což vše, byť ne bezkonfliktně, v Srbsku existuje).
Co však říci k plánům vybudovat “občanskou společnost” (může mi někdo tento abstraktní pojem objasnit?), jež se honí hlavou a ústy západních politiků? Myslím, že cíle (dnes částečně odzbrojených) albánských partyzánů jsou více než čitelné: ethnicky čisté Kosovo nejdříve a pak velká Albánie – pokud západní mocnosti uznaly státní svrchovanost Slovinska, Charvátska a Bosny a Hercegoviny, nejsou v tomto očekávání kosovští Albánci bez šancí (a oni to vědí). Než-li nad provincií převzali kontrolu jednotky KFOR, byli z Kosova vyháněni nejenom Srbové a Romové (ti údajně za kolaboraci), ale dokonce i souvěrci Albánců, muslimští Gorané slovanského původu. Ilustrativní je v tomto směru aktivita českého presidenta, jenž se několik dní po skončení bojů vypravil do Kosova zjišťovat, jak se daří budovat “civsoc”. Větší projev infantilnosti (či pocitu vlastní důležitosti) nám hlava státu předvést nemohla.
Nuže, abych nebyl příliš rozvláčný, a dovedl tento zápas k nějakému konci. Tu a tam se člověk mohl dovědět (dokonce i v našich novinách, kde nám Srbové byli vykreslováni jako necivilisovaní barbaři Evropy znásilňující pětiletá děvčátka), že nejobjektivnějším zdrojem informací v dnešním Srbsku je pravoslavná . Je-li tomu skutečně tak, doporučuji zalistovat v knize Rajko Dolečka “Žaluji!”, nositele řádu svatého Sávy (nejvyšší vyznamenání Srbské pravoslavné církve “…za snahu objektivně tlumočit nejnovější všesrbskou tragedii”).
Na závěr ještě pár poznámek spíše na okraj. Nad tím, že potenciální obnova monarchie v naších zemích, je podmíněna naším členstvím v Severoatlantické alianci a Evropské unii, jsem nestačil kroutit hlavou. Co tyto struktury mají společného s ideou monarchismu, jako společenského zřízení majícího svůj pramen v souhlase Božím? Jelikož jsem dozajista hříšným člověkem a můj obzor je proto značně omezen, přesto si dovolím tvrdit, že tyto lidské organisace vznikly jako produkt antikristovských (proto antimonarchistických) sil osvícenství. Nechci tím říci, že by v těchto proudech byly od počátku vědomě zamýšleny, ale jejich konstrukce byla reakcí na události, které v tomto neopohanském úsilí měli svůj původ. Opravdu pan Bedřich Karel myslí vážně, že přijetí českého státu do NATO, se stalo díky Bohu?
Je vůbec velmi problematická otázka, lze-li dnes skutečnou monarchii obnovit (to píši jako monarchista). Velmi o tom pochybuji. Monarchie, měla-li by plnit to poslání, jež jí Hospodin svěřil, by v současném světě byla něčím tak nepraktickým a nepohodlným, že by nebyla přijata. Prostě se do něho nehodí. Jistě, dalo by se tímto thematem popsat stohy papíru a polemiky by přesto nebraly konce. To však není důvodem k tomu, proč vám dnes píši. Avšak je-li pravda, že královna Zita, matka Otty Habsburského, napsala (v roce ): “ …ještě je naše křesťanská civilisace ohrožena”, pak mám pocit, že se mýlila. Neboť pohanský stát vstal z mrtvých! Pohanský stát nalézá opět ztracený jazyk, nebo jej spíše nikdy nezapomněl; to jenom my jsme špatně rozuměli – “Polykej, nebo zemři!” Proč ne hned: “Klaň se nebo zemři!”
To všechno je důvodem proč považuji za ošidné propagovat monarchii tak, jakoby její restaurace znamenala automatickou cestu k prosperitě (strana třicátáprvá Zpravodaje). Má-li běžet jenom o tu prosperitu, vím o daleko efektivnějším řešení: požádejme kancléře Spolkové německé republiky, zda by český stát nemohl být přijat jako jedna ze spolkových zemí. “Vy žádáte od svobody veliký blahobyt, já od ní žádám jenom čest.”
Myslím, že to by mohlo být asi tak vše, co jsem vám chtěl napsat. V úctě
Prokop Hoffman, čtec cařihradský

________________________________________________________________

Na tento článek přišla odpověď od pana Bedřicha Karla:

2) Odpověď na “Otevřený dopis monarchistickému sdružení Koruna česká”

Vážený pane Hoffmane,

naprostou shodou okolností – při vyhledávání reakcí na bělehradský převrat posledních dnů, se mi dostal s notným a více než ročním zpožděním, do rukou text Vašeho “Otevřeného dopisu monarchistickému sdružení Koruna česká”. Protože se již téměř deset let zabývám mj. publicistikou – a toto řemeslo se snažím vykonávat čestně a zejména nezávisle, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – musím se velice pozastavit zejména nad faktem, že “Otevřený dopis” byl zveřejněn pouze na webových stránkách Pravoslavného publikačního díla (pokud ještě někde jinde, není mi o tom nic známo), leč – a to je to nejméně etické – nikdy nedorazil na moji adresu či adresu Koruny české. Možná, že hlavním důvodem podobného tajnůstkářství byla Vaše neochota k polemice, nevím, ale v žádném případě to nelze pokládat za seriosní jednání, které zaráží zvláště u člověka, o němž lze předpokládat, že se hlásí ke křesťanské víře.

Leč k obsahu samotnému – nejsem si jist je-li Vám více známo o proklamovaném členství otce Antonije Drdy v našem hnutí, faktem však je, že otec Antonij nikdy členem Koruny české nebyl, tudíž ani “pro pohoršení” nemohl vystoupit, je však možno jej označit za dřívějšího příznivce našich myšlenek. Jeho reakce na článek ve Zpravodaji je mi známa a odpověděl jsem na ni stručným dopisem, cit.: “Bohužel mne velice mrzí, že Váš postoj je silně ovlivněn slavjanofilstvím (-panslovanstvím), které bez pochybností patří minulosti (a zejména 19. století). Podobná slovanská “vzájemnost” obvykle sloužila zvláště dvěma nikterak ušlechtilým cílům, které by měly být vzdáleny zejména víře: v dobách na přelomu století k rozšiřování ruské nadvlády mimo hranice evropského Ruska (tedy k jeho imperiálním mocenským výbojům) a obraně i posilování výlučnosti jednoho etnika nad druhým (stejně jako pangermanismus). Monarchisté už ze své podstaty nemohou být nacionalisty či zastánci nějakých panetnických ideí – panovník je vždy otcem všech, bez rozdílu původu, majetku či konfese. Jediný princip, který uznáváme je princip zemský, v žádném případě nacionální (nemluvě již o známé nadnárodnosti nobility).

A názor osobní: byť bych byl nevím jakým příznivcem Jihoslovanů, nemohu nikdy souhlasit s masovým vražděním a vyháněním jinověrců či lidí etnicky odlišných jenom proto, abych dostál svému přesvědčení. Tím hůř pro křesťanstvo, když se tak děje ve jménu víry…”

Dále, naše přesvědčení, že pokud by byla po skončení války zachována v Jugoslávii monarchie, pramení z faktu, že

v zemi by se k moci nedostali komunisté, nedošlo by nejprve k tvrdé titovské diktatuře a posléze ani k umírněné Miloševičově
země by se v duchu doby přiblížila západním konstitučním monarchiím (do té doby tradičně dobré vztahy se Spojeným královstvím, navíc posvěcené válečným spojenectvím)
nepochybně by nastaly jisté změny vedoucí k autentické autonomii nesrbských národností v zemi, což by určitě oslabilo tendence k odtržení; pokud by přece jenom zvítězila touha po samostatnosti, vše by zajisté proběhlo poklidnějším způsobem
Z čehož velice logicky plyne, že by se Balkán, Evropa i svět vyvarovaly stovek tisíc mrtvých v nedávném konfliktu, nemluvě už o milionech vyhnanců ze svých domovů (ať už na jedné, tak na druhé straně), či utrpení nevinných při bombardování Jugoslávie v loňském roce. Pochybovat v tomto případě o tom, že separatistické tendence nesrbského etnika svým – zcela v komunistickém duchu – arogantním jednáním posílil právě Miloševičův režim (a jeho ať už vědomí či nevědomí podpůrci), který ve jménu Velkého Srbska rozpoutal válečný konflikt téměř vůči všem svazovým republikám, nelze. Dnešní situaci pochopitelně velice nahrál i neuvážený velkosrbský postoj Alexanderova otce Petara již před vypuknutím II. světové války, předpokladem je ovšem (i z výše uvedených důvodů), že by se díky poválečnému svazku jugoslávská monarchie zkultivovala ve smyslu spíše západoevropském. Nejsem si však jist, že jsem náš názor vysvětlil dostatečně, obávám se totiž, že situaci, která mohla nastat – pokud by Západ zabránil Titovi uchopit moc – zatvrzele poměřujete dnešními poměry, které vyvřely právě proto, že se tak, bohužel, nestalo. Je nepochybné, že hlavní roli sehrála tehdejší západní ústupků vůči zločinnému komunismu a nejen co se týče Jugoslávie.

Právě z těchto důvodů tolik pohrdám nacionalismem (prosím nesměšovat s občanským patriotismem, vlastenectvím), který má rozhodující vinu na balkánských konfliktech – v tomto směru souhlasím s Vaším názorem na snahy po ustavení Velké Albánie, což je totéž co Velké Srbsko… (Nicméně Berishu, Miloševiče i Tudjmana stavím sobě na roveň, valného rozdílu – mimo občanskou příslušnost – mezi nimi není, všichni jsou bývalí komunisté a nedávní diktátůrci). Ostatně Vaše poznámka o UCK jako partnerovi NATO při boji proti Miloševičovi je poněkud nemístná, tato podzemní armáda je při urovnávání konfliktu stejně obtížná jako oficiální jugoslávské síly a vojenští činovníci KFOR na to mají svůj vyhraněný názor. Nakolik se liší od názoru evropských převážně socialistických politiků je jiná věc.

Ještě pár slov ke Kosovu: ve Vámi doporučené historii Kosova (převzaté tuším z teletextu), totiž chybí jedno důležité období a přiznám se, že nepříliš šťastné – v roce 1913, po skončení letitých balkánských válek se mocnosti – Rakousko-Uhersko a Itálie – dohodly, k velké škodě, na rozdělení země bez ohledu na převažující etnikum zde sídlící. Tehdy se stalo, že část Kosova osídlená převážně albánským etnikem byla přiřčena právě Srbsku, pokud by připadla Albánii – což mělo být i podle tehdejších měřítek logické, k dnešnímu konfliktu by nedošlo. (Jisté je, že tehdy sehrála svou úlohu politika a zejména snaha po omezení muslimského vlivu v této části Evropy, bez ohledu na to, k čemu podobná neuváženost povede po letech)

Mezi další velice kulhající přirovnání je poznámka o “v Británii se skrývajícím Pinochetovi”, jehož (v duchu komunistické propagandy) řadíte mezi diktátory, poněkud zapomínáte, že právě tento muž patří mezi ojedinělé osobnosti, které se dokázaly postavit této zločinecké ideologii, navíc je pan generál hluboce věřícím křesťanem, pro nějž morální hodnoty mají nejvyšší platnost. Propaganda, která se proti němu v levicové a pseudohumanistické režii po desetiletí vede, je naprosto vylhaná a je mi líto těch, kteří něčemu podobnému zatvrzele věří i dnes. (Doporučuji přečíst výstižný článek, který přibaluji)

K Havlovým výrokům se vyjadřovat nebudu, jednak proto, že nepatřím mezi jeho příznivce a už vůbec ne obdivovatele, navíc se mi naprosto nelíbí, že často trpí nutkavou potřebou promluvit za všech okolností i k událostem jimž rozumí málo či vůbec.

Velice nesebekritické, zato notně šovinistické výkřiky pana Rajka Dolečka – upřímně – mi nestojí za přečtení (podobných jsem slyšel už více než dost), ostatně co také chtít od člověka, který se po léta minulého režimu honosil svými více než dobrými vztahy – slušně řečeno – k jeho hodnostářům, že.

A na samý závěr náramně (nikoli mou vinou) opožděné repliky pár poznámek k Vašim poznámkám. Nevím kde jste si přečetl (ve Zpravodaji KČ zajisté nikoliv), že potenciální obnova monarchie, cituji: “je podmíněna naším členstvím v Severoatlantické alianci a Evropské unii…” Za poněkud komický – při vší úctě – pokládám Váš názor na antikristovské síly NATO, byť tomu bylo spíše naopak – aliance (alespoň jak tuším) vznikla jako obranné společenství proti bolševickému Antikristovi a nikoli naopak. Nebo snad pravoslavná církev bojuje s jiných Antikristem než církve konfesí západních? A kde jste se v našem plátku – probůh – dočetl, že přijetí Česka do NATO se stalo díky Bohu?

Trochu mne ovšem mrzí, že mne považujete za příznivce spojené Evropy; jsem totiž toho názoru, že podobný svazek tu už jednou byl a nazýval se RVHP (o něco podobného usiloval před více než padesáti lety i jistý německý Adolf), a pokud si komunisté vyměnili místo se socialisty, zase takový velký rozdíl to nebude. Svazující tendence všespasitelného superstátu (v levicovém pojetí) produkované jako na běžícím pásu právě Bruselem, mne v žádném případě neuvádějí v nadšení. V prvních letech nám (i ostatním postkomunistickým zemím) EU snad může být ku prospěchu, ovšem později tomu bude dozajista naopak…

Ostatně jsem se velice podivil nad Vašimi pochybnostmi o možné obnově skutečné monarchie, samozřejmě se snažím uvěřit vašemu monarchistickému přesvědčení, jak alespoň tvrdíte – pokud však se stejnou vahou víry vyznáváte i křesťanství, potom si nejsem jist, zda jste vůbec křesťanem. Pochybovat o funkčnosti dnešních monarchií (a v Evropě jich máme jedenáct), je nadmíru nedomyšlené, stačí se rozhlédnout po kontinentu a porovnávat. Ostatně velice racionálně to dokládají průzkumy prováděné ať už OSN, tak renomovanými universitami (Harvard a Chicago), které posuzovaly úroveň jejich rozvoje založený na koeficientech jako jsou životní podmínky, úroveň vzdělání či výše státních důchodů. Osm z desíti zemí v čele jsou monarchie, pouhou výjimkou jsou USA a Island. V podobném duchu vyzněl i průzkum pánů prof. Lee Sigelmana z University George Washingtona a Dr. Jeremy D. Mayera z Kalamazoo College, které v žádném případě nelze považovat za příznivce monarchismu, pouze provedli nezávislé posouzení objektivních údajů (podrobné údaje na stránce http://www.apsanet.org/PS/dec98/sigelmanandmayer.cfm).

O mnohém svědčí také loňské australské referendum, kdy tisíce mil vzdálená britská královna zvítězila nad domácím australským presidentem!

A co se týče poznámky poslední: hypotetickými členy Svaté říše římské národa německého jsme stále, ať už se to někomu líbí či nikoliv, některé svazky vyplývající ze staletých tradic nelze přervat ani po mnoha dějinných zvratech, byť jsou dnes spíše imaginární, což nemá k Vaší integrační idei tak daleko…

Přeji Vám více pochopení pro odlišné názory, byť – a pevně v to doufám – se ty naše příliš neliší. O škodlivostí osvícenství (či humanismu, chcete-li) s Vámi polemisovat nebudu, protože je pokládám stejně jako Vy za nejhorší metlu lidstva, jeho plodem byla Velká francouzská revoluce, po níž následovaly veškeré hrůzy minulého a zejména tohoto století – ať už to byl mnohokrát zmiňovaný nacionalismus, liberalismus, socialismus, fašismus či nacismus, resp. další “moderní” -ismy. Kolik desítek či stovek milionů nevinných životů a jaké nezměrné lidské utrpení (mimo duchovního a etického úpadku) tato dějinná etapa přinesla, víme oba stejně dobře.

Co se Jugoslávie posledních dnů týče, pevně věřím v postupné sbližování s ostatními evropskými zeměmi a vzájemnou spolupráci, nesmyslných aversí už myslím bylo dost. Jugoslávští občané ve svých lepších dobách vždy dokázali jít pevně za svým cílem a doufám, že to dokáží i dnes, nemohu než jim popřát mnoho pevné vůle a jenom to nejlepší.

Buďte s Bohem.

 

Praha, 8. října 2000

S veškerou úctou,

Bedřich K a r e l

publicista

V kategorii Odjinud, Zajímavosti

Příspěvek zaslal: leo dne 13.1.2013 / článek si přečetlo 1 746 návštěvníků X-P.cz

Diskuze ke článku

Jméno

E-mail

Web

Komentáře

Další příspěvky