X-P.cz víra • publicistika • komentáře • tradice • zajímavosti • konservatismus

Hledat:

Přepis unikátní přednášky Doc. ThDr. Martina Wernische na téma astrologie a křesťanství v dvoutisíciletých dějinách Evropy

Doc. ThDr. Martin Wernisch (*1962) působí na katedře Církevních dějin Evangelické teologické fakulty UK v Praze. Kromě řady odborných studií a překladů je autorem monografie Husitství. Raně reformační příběh (2003), podílel se významně na přípravě české publikace Kniha svornosti. Symbolické čili Vyznavačské spisy evangelických církví augsburské konfese (2006) a svazku Mystika a reformace. Theologia Deutsch – text a dějinný kontext (2007).

Pokusím se vám nastínit stručný, leč víceméně celkový přehled vztahů křesťanství, křesťanské theologie, křesťanských theologických myslitelů k astrologii po délce dějin.

Je to thema, které mě zajímá už od let, přesto jsem pochopitelně nikdy neměl tu společenskou objednávku, takže jsem se tím ještě nikdy nezabýval tak, aby to byla monografie rovnoměrná po celé délce dějin. Něco mám z pramenů, jinde se musím opírat o literaturu, ale přesto se mi zdá, že je to dost ucelený obraz, a ani se celkem nebojím, na rozdíl od Honzy, že bych tak úplně nosil sovy do Athén. Je tam řada věcí již zapomenutých, i když některé prvky již byly zmíněny včera Honzou.

Čeho je třeba litovat – pro větší užitek, pro lepší pochopení bylo by velmi dobré, kdybychom měli pozadí vývoje astrologie, protože tam skutečně – v technikách, v pojetí světonázorově a systémově určeném – je celá řada proměn, které se samozřejmě promítají do těch postojů, protože jednotliví křesťanští autoři se vyjadřují k různým formám a někdy to nebude bez toho tak úplně srozumitelné. Ale to už by se opravdu rozrostlo na to, že bych tu celý den přednášel sám. Každopádně dost podstatný moment je taky ten, že i křesťanství přispělo k proměnám pojetí a některé ty momenty, o nichž se zde mluvilo, co sdílí každý slušný astrolog, tak on je to vlastně křesťanský příspěvek. Ale to už je trochu jiné thema, které v tom bude přítomno částečně; abych udržel nějakou linii, tak to budou vztahy křesťanských epoch a podstatných myslitelů v nich k astrologii.

Vstup se mi trochu ztížil, protože jsem tam měl také stručný díl o biblických předpokladech – to jsou pochopitelně předpoklady pro všechny ty křesťanské autory, kteří astrologii posuzují ať tak nebo onak.

A tady je hodně důležité to, že v Písmu se právě nacházejí vyjádření, která se sama o sobě zdají být diametrálně odlišná, což nemůže udivit u discipliny, kde hraje takovou roli výklad a vidění světa.

Takže při obdobných technikách se to může stejně dobře stávat pohanským okultismem jako chvályhodným uměním poznání.

Takže, když to stručně shrnu, na jedné straně je v Bibli úplně evidentní výsměch a odsudek modlářského vztahu ke hvězdám ztotožňovaným s božstvy. Dokonce bych viděl jako legitimní, alespoň z části, že na astromantii je možno tvrdě vztáhnout tu výpověď Dt 18, jak to ostatně aplikují bratří kraličtí – i tam uvádějí ve výčtu odsouzených živností také planétníky. Ale je to přesto určitá druhotná aplikace; je třeba mít na mysli, že ČEP toto nepochybě správně opravuje, že ten me(ónén je mrakopravec, čili jednoznačně nikoliv astrolog. Každopádně je tam ale polemika proti jakémukoliv mesianismu – Izajáš říká: „… ti nevysvobodí z moci plamene ani svůj vlastní život.“ Tedy ten, kdo v tom hledá jakousi vykupitelskou, spasitelskou praktiku, je z biblického hlediska jednoznačně delegitimisován. A NZ na tohle navazuje těmi výzvami, abychom nechtěli opět sloužit mdlým a ubohým živlům jako zpátkem se odvracejíce od poznání Božího – jmenovitě Pavlovy epištoly. Vždyť tyto živly jsou stínem budoucích věcí, zatímco Kristus je jejich skutečností.

A nepochybně se při tom mezi těmi živly myslí i na archontická, andělská knížatstva právě planet. Ale přesto je třeba povědět, že v těchto oddílech je vícerý kontext a že je předně protizákonický. A s výslednou výzvou ke snášenlivosti, chceme-li rozlišovat dny, nebo ne, ovšem v Pánu (Ř 14). A s nesmiřitelností jedině vůči těm, kdo právě druhým, kteří se na ty věci dívají jinak, upírají podíl na vykoupení – tedy křesťanům. Tohle je ta jedna linie, která nás samozřejmě může dodnes perfektně orientovat, ale která není nějakým odsouzením zabývání se astrologií.

A pak je tu z druhé strany svědek víry prorok Daniel, který má toto vzdělání, toto postavení, tuto kariéru – stává se představeným babylonských gázrín, mudrců údělu, a skutečně jej také v tomto vzdělání a umění od intertestamentární doby následují mnozí židé. A v NZ se dokonce nachází locus, který bývá tradičně vykládán jako nejsilnější příznivý locus pro astrologii, totiž to, že samo zrození Mesiáše, Ježíše Krista, toho odzbrojitele zotročujících mocností, je vyznačeno hvězdným znamením jemuž magoi apo anatolón rozuměli na základě svého astrologického školení a vedlo je to k melchisedechovské pokloně. To, kým byli, je naprosto zřetelné ze samotného toho persko-babylonského výrazu magoi i z toho apo anatolón, z Východu, což je termín dvojznačný – nemusí být chápán prostě geograficky, ačkoliv i to souvisí, protože kolébka astrologie ležela na východ od Palestiny, ale je tu i druhý význam – a pokud bychom se mohli odvolávat na to, že toto původní označení magoi apo anatolón je dvojznačné – tak on ten druhý význam vzápětí o verš nebo dva dál se tam vyskytne zcela jednoznačně, když totiž říkají v Jerusalémě eidomen autú ton astera en té anatolé – viděli jsme jeho hvězdu v ascendentu – tam se to opravdu nedá přeložit jinak. Že existovala židovská tradice, která spojovala narození Mesiáše s konjunkcí Jupitera a Saturna v Rybách, o čemž se předpokládá, že je ta hvězda, kterou spatřili. To víme od rabína Abrabanele, který sám sice žil v době značně pozdější, ale seriosními badateli je mu přičítána věrohodnost již pro dobu Ježíšovu; o tom ví víc Honza M., který se speciálně tímhle problemem zabýval. Ale to byl jen úvod.

Jako vždy, když někdo vykládá jedno za pomoci druhého a snaží se vzít do úvahy vše, co Bible podává, tak v tom není nějaký skutečný rozpor.

Ale jako vždy znovu v dějinách křesťanstva byli mnozí, kteří si nedali práci a nedokázali pochopit všechny výroky a kontexty a spokojili se jen s některými, které se jim zdály něco říkat i bez většího studia, a o to horlivěji s nimi vytáhli do boje proti jiným křesťanům.

Nestávalo se to, jak víme, vždycky jen těm nejhloupějším, tím méně pouze těm nectnějším, a rozhodně nebyli vždy bez důvodu pro ony důrazy, které si vybrali a na které se soustředili. Je nepochybné, že pád pozdního římského pohanství, v němž bylo bizarním náboženstvím ověnčeno kde co, souvisí i s náporem křesťanských horlivců, kteří antickou kulturu odmítali takřka šmahem. Pro jistotu nejen pohanskou, ale celou kulturu. S modlami i všechno, co v ně bylo převráceno.

To je třeba mít na vědomí, zaslechneme-li některé prudce protiastrologické hlasy raných křesťanů. Skutečně jsou takové. Jejich slovutným mluvčím je starý církevní otec Tertullián. Přitom je zajímavé, že i on chápe jednoznačně např. ty mágy – že to byli astrologové – a připouští tedy vlastně ve svém spise o modloslužbě, že právě do narození Kristova a do těchto tří králů, jak to někdy říkáme, kteří završili oběti staré doby, byla astrologie vědou dovolenou. To i on.

Ale teď se opře o biblické místo: oni dostali přece příkaz, aby od Krista šli jinou cestou, než k němu přišli. A to samozřejmě není úplný nesmysl. To se dá opět vyložit naprosto dobře, legitimně pro nás pro všechny. Skutečně, po setkání s Kristem již nemůžeme jít toutéž cestou jako před tím; ovšem vykládat z toho, že jim byla zakázána astrologie, to už je poněkud přepjaté a ze samotného textu to nevyplývá.

Zejména nesmíme u Tertulliána a jemu podobných odpůrců přejít bez povšimnutí dvojí moment: Jednak jak astrologii definují. „Tihle lidé věří,“ (cituji Tertulliána) „že nepotřebují Boha hledat, když se beztak všechno děje podle neproměnitelné vůle hvězd.“ Čili reaguje na silně fatalitní běžnou astrologii římského pohanství své doby, na určité pojetí. Pokud bychom také nepředpokládali (vyloučit se to nedá), že si sám trochu práci zjednodušuje. Zní skutečně, pokud nebereme do úvahy astrologii pokleslou, dost demagogicky, když říká: „Astrologu, nevěděl-li’s, že se staneš křesťanem, tvá umění ti nebyla k ničemu, ale kdybys věděl, tak bys také musel dopředu vědět, že se tím svých umění budeš muset zříci.“ 🙂

A druhý moment, který je třeba znát, když posuzujeme tento postoj, – že jedněmi ústy tito autoři zatracují i filosofii, akademii, divadlo atd atd. To se opravdu nedá dost dobře oddělit.

Tenhleten směr je smělý stávat se pro Krista nejen pošetilci, ale přímo blbci a tupci.

Já jim nechci upřít obdiv, kde ho jsou hodni, ale nemám je za příliš hodny následování. Tertullián je sice církevní otec, ale pro samou horlivost skončil také jako kacíř, který opustil církev nejdřív k montanistům a potom si založil vůbec vlastní jemu vyhovující kroužek. Tenhle směr byl často opravdu agresivní. Nezůstával jen u sebevyklešťování (to se také v té době stávalo), ale žel někteří lidé tohoto zaměření se stávali, třeba říci, zuřivými vůdci vraždící lůzy. Můžete to mít za nadsazené, ale raději vás ušetřím líčení krutého způsobu, jakým egyptští křesťanští primitivové na poč. 5. stol. ubili dobropověstnou pohanskou matematičku Hypathii, která se samozřejmě zabývala různými souvislostmi tehdejších těchto věd – jak známe od církevního dějepisce, který mluví o jistých lidech povahově vznětlivějších.

Místo toho se mohu naštěstí uchýlit ke křesťanům jiného typu, kteří se na ústupu pohanství podíleli jistě neméně. Kromě toho však přispěli ještě k jiné věci – aby se impérium nerozpadlo do holého barbarského chaosu, ale k tomu, že jej posléze zvládla evropská kultura křesťanská. Mám pochopitelně na mysli takové, kteří se rozhodli antické vzdělání zvládnout v celé šíři těch úlomků pravdy, již v plnosti zosobňuje Kristus – jak to chápali, jak tento svůj přístup legitimisovali. Jinými slovy: chtěli umění kaldejská a egyptská a řecká a římská osvobodit od falešných bohů, nikoliv je zničit. A i zde platí, podobně jako v případě těch odmítačů, že to byla volba universální. Jestliže přijali filosofii a další vědy a umění, tak se věnují také zavedenému oboru astrologii. Je pravda, že i pohled pohanů byl rozdělený, i mezi nimi byli odpůrci. Ale v zásadě šlo o zavedený obor.

Právě u těch největších církevních otců, jejichž záběr byl opravdu obdivuhodný, polyhistorický, je to doloženo. Již u autora první křesťanské dogmatiky Órigena, z jehož děl potom učinilo výtah zvaný Filokalia slavné trojhvězdí tzv. velkých Kappadočanů, kteří dodnes významně inspirují nejen theology. Takže zejm. tyto čtyři bych zmínil (velcí Kappadočané – to jsou Řehoř z Nazyansu, Řehoř z Nyssy a Basilius veliký) jako zakladatele křesťanské astrologie, tradice zásadně založené na tom, že v Bibli není zápovědi zabývat se astrologií.

Naopak, Hospodin v Gn 1,14 nebeská tělesa přímo prohlašuje za )ótót, znamení – a znamení přeci něco znamenají, jsou určena k tomu, aby byla čtena, chápána, rozuměna. Jsou to ovšem znamení, která on učiniv sám je dává. Není třeba zde předpokládat žádně prostředkující duchy věští, u nichž by bylo lze tušit nějakou démonickou povahu. Není tu třeba žádných čárů. To je to základní zjištění, které je osměluje k tomu, aby astrologii nezavrhli, ale zabývali se jí.

Z Filokaliaa podobných knih ve výtahu známe podstatné momenty, kterými tato linie přispívá k pojetí astrologie. Hvězdy nejsou bohy, nýbrž nástroji Božími. Nepůsobí vlastní silou, natož osudově. Jsou Božím písmem, které naznačuje, které odkazuje k tomu, co Bůh předjal. Složité theologické debaty o tom, do jaké míry toto předjetí je předurčením, předzvěděním, jsou vám možná částečně známy a nerad bych do nich zabíhal. Označují sklony, ale nedonucují a ponechávají volný prostor jak obrácení atd., tak zásadnímu triumfu Boží lásky. Už jste tady včera slyšeli to, že obecným statkem dnešní astrologie se stala zásada odtud pocházející „inclinant non necessitant“ [JM: Tak to je z Filokalie? MW: Tím si nejsem úplně jist, protože Filokalie je žel tím, co jsem neměl v ruce přímo, tohle mám opsané z literatury. Ale zdá se to dost pravděpodobné.] Tzn. jsou v nich naznačeny sklony, nikoliv nutnost. Ovlivňují tělo – je další takový fíglík -, nevládnou však vůli. Nechávají člověku prostor k rozhodování. Z dnešního hlediska se to ani nezdá tak úplně přesné. To, co je tím správně vyjádřeno, na co se zpravidla poukazuje, je rozlišení, že by to vlastně patřilo do polohy jakýchsi přírodních daností a určeností; to se tady definuje jako tělesnost. Skrze lítost, pokání, modlitbu, službu a oběť může být proměněno hvězdami naznačované zlo.

Stejná postavení hvězd proto na různých úrovních působí pouze analogicky, podle okolností. Stejnost toho postavení je pouze v tendenci. Takže není možná nějaká absolutně jistá prognosa. Je možné pouze upozornit na možnosti. Tady je snad možno poznamenat, že v něčem to není vynález pouze těch církevních otců, částečně je to návrat z toho fatalitního pojetí pozdního Říma právě k Ptolemaiovi a jiným klasikům, kteří si tyhlety věci uvědomovali. [JM: Pardon, že do toho skáču. Je možné, že toho Ptolemaia znali? MW: Je. Znovu říkám: je to vlastně tak, že oni jsou vlastně udržiteli toho pohanského vzdělání, které se snaží poznat z jeho nejlepších pramenů a v největší šíři.] Tato linie je přítomna např. i u Jana Damašského jako završitele starocírkevního vývoje na Východě, který dodnes platí za normativního theologa pravoslaví. Různá souhvězdí, podle jeho slov, v nás vytvářejí různá spojení a pohotovosti a uzpůsobení atd.

Ale, pravda, i kdybyste neznali důkazy, stejně byste mohli tušit, že složitost skutečnosti nedovolí ani starokřesťanské přístupy k astrologii rozdělit pouze do dvou vyhraněných skupin, kde se dá říci plně ano a plně ne. To ano už je diferencované. Musíme připojit přinejmenším ještě třetí skupinu; výjimky se najdou vždy a všude. Jistě byli i jednodušší křesťané, kteří astrologii přijímali. Za takového bychom mohli svým způsobem považovat i císaře Konstantina, jemuž Firmicus Maternus, křesťanský theolog, připsal svá díla; to je zajímavá kombinace – všimněte si toho – jednak De errore profanarum religionum (O bludu obecných = pohanských náboženství), kde domlouvá císaři, jak přísně je třeba dbát na nebezpečnost lidových pohanských kultů, doporučuje některá policejní opatření, a zároveň Konstantinovi dedikuje svou knížku Matheseos libri octo, hlavní hvězdoslovné dílo své doby, kde astrologie je označena jako divina scientia. Ale nás spíš budou zajímat ty příklady jako zmíněný třetí typ – typ vzdělaných křesťanů, kteří přesto z hvězdosloví nečerpali v té míře přejně, u nichž převládá spíš ta kritická nota. A největšího z nich najdeme v postavě opravdu obří u církevního otce, který završil starověkou theologii za Západě a stal se klasikem klasiků, u Augustina. Od výchoďanů, které jsem zmiňoval a kteří byli všichni otevřeně vychováni křesťanskými rodinami a měli takový neabruptní přístup ke vzdělanosti antické, se liší od původu.

S astrologií se Augustin seznámil ještě před svým obrácením na své nadmíru komplikované cestě k víře a skutečně lze konstatovat, že ovzduším manicheismu a jiných soustav, ve kterých se s astrologií potkával, pro něj byla tak zatížena, že se k ní prostě obrátil zády. Což se zdá nejen pochopitelné, ale i hluboce odůvodněné. Pozoruju to i dnes u mnohých – u těch, kteří se s astrologií seznámili v obalu nějakých New Age atd. – je nejlepší na to všechno úplně zapomenout, to je ten starý život, který je lépe v tomto smyslu opravdu hodit do kýblu.

Ale tato pravda je vztažena k individuu a neopravňuje v zájmu osobního terapeutického účinu stíhat jiné. Kromě toho i Augustinovi zůstaly hvězdy dokladem řádu, plánu, kosmu; a nepopřel dokonce ani to, že hvězdy lidi ovlivňují. Pouze se mu prostě to nebezpečí zdálo být větší než zisk, kromě všelijakých těch obecných argumentů o malé jistotě astrologie atd. Pozvedá oči k nebi a k nádheře hvězd. Jsou to nádherné věci hodné chvály či spíše hodné úžasu. A ani nejsou pozemské, jsou již nebeské. Ale v tom nespočívá moje touha. Toto všechno obdivuji, toto všechno chválím. Ale toužím po tom, kdo je toho všeho autorem. To je zase něco, v čem se jistě všichni zde přítomní shodneme, ale co z toho vyplývá, to není tak úplně jednoznačné. Zejména když potom sledujeme ty jeho konkretní argumenty proti astrologii, tak opět vidíme, jak strašně to souvisí s konkretním pojetím, proti němuž se obrací. „Celou tuto nauku spásy oni se snaží zničiti tvrdíce ,S nebe ti dán byl nevyhnetelný zákon hříchu‘.“ A opětně: „učinila to Venuše, Saturn nebo Mars. … Opravdu, aby osvobodili člověka, jenž jest tělo a krev a pyšná shnilina, obviňují Stvořitele a vládce nebes a hvězd.“ Zřetelné. Zároveň se ovšem musel Augustin vyrovnávat s otázkou – opět ji formuluji jeho vlastními slovy – „Z které příčiny přece jen pomocí hvězdářství mnoho pravdivého se vysloví?“ Spokojil se, nutno říci, s odpovědí nejsnadnější – že je to dílo náhody. A pomohl si toto vysvětlení podbudovat dosti primitivními příklady zastánců, kteří byli orientováni na předpovídání budoucnosti.

Shrneme-li tedy starocírkevní vývoj:

Některé místní synody astrologii odsoudily, ale zároveň naopak vznikla a dosti pevně se etablovala astrologie křesťanská. Ostatně, když sledujeme ty formulace, jakými byla astrologie odsouzena: si quis astrologiae vel mathesiae estimat esse credendum – jednak je tam to esse credendum – přijímání v podstatě jako článku víry; čili opět strašně záleží na tom přístupu k astrologii – a potom astrologia vel mathesia – to je odsouzeno s astronomií a s ostatním, od čeho to tehdy bylo tak těžko oddělit. [JM: Co je to mathesia? MW: V prvním, základním slova smyslu matematika. Jakýsi celý přírodovědný komplex. Ono to vlastně dodnes platí – scientismus, pro nějž jsou výpovědi vědy credendum a opět něco spasitelného, co zachrání náš život z ohně … KEL: O tom víc u Komenského…] Tahleta kombinace je na jedné straně varováním před určitými nebezpečími démonskými, jichž si byli vědomi nejenom zásadní odpůrci, zároveň samozřejmě logicky tendovala k tomu, aby se astrologií zabývaly spíš elity a ani to zase moc nevynášely ven. Elity, které si troufly pamatovat právě na onu obojí polohu. Ale přesto z nich postupně široce vyzařovala do celé kultury.

Astrologie nejenom v Bibli, ale i ve středověku obohacuje tu kosmickou symboliku, v níž vůbec panuje system vztahů, které jsou vlastně synchronní a nikoliv kausální, což dnes je zase jedním ze statků v pojetí astrologickém, které se, myslím, stávají docela obecnými. Uplatnila se např. i v chrámové architektonice, v gotických chrámech výrazně. A kromě toho z velké části opravdu na půdě astrologie je pěstována středověká přírodní věda. Takže ta linie je vlastně nepřerušená: Boethius přeložil Ptolemaia, Isidor ze Sevilly zařadil astrologii do své encyklopedie, v klášterních příručkách se astrologie vyskytuje… A pak, jak víme, je významný předěl kolem r. 1200, kdy je vůbec obecný rozmach vzdělanosti a kdy je v hojném počtu překládáno to, co se za západě nezachovalo, co se uchovalo namnoze jenom u Arabů, ve spisech arabských; ale teď je to překládáno do latiny, zejm. Aristotelovy spisy, ty jsou v tu chvíli dějinně nejvýznamnější, ale i další astrologické zdroje. Protože u Arabů se dochovala ta východní astrologie Božích znamení (oni měli tyhle věci z Byzance!), i když také ne bez odporu – včera nám Petr citoval známého materialisujícího filosofa Avicennu – a zároveň je také pravda, že v Arábii byla astrologie zatížena zase novými prvky magickými. Takže i s touto kontaminací se nyní vrací do Evropy. Mezi těmi, kterým překládání astrologických spisů bylo uloženo či dovoleno církevními představiteli, vynikl zejm. Michael Scottus, který jinak působil na dvoře známého císaře Fridricha II. A teď spolu s universitní soustavou věd, která vlastně byla osnovaná podle těchto nových spisů aristotelských atd. se i astrologie prosazovala již obecně. Lidová, šarlatánská nepřestala být stíhána čarodějnickými procesy, ale učenecká se etablovala na universitách od jejich počátku. Zcela samozřejmě ji nacházíme, jak již bylo včera zmíněno, u Alberta velikého, jakožto scholastického patrona všech zárodečných přírodních věd. Věnuje tomu spis Spaeculum astronomiae a po celém jeho díle jsou roztroušeny další zmínky. On uvažuje v určité míře jak o hvězdných příčinách, tak o hvězdných znameních. Počítá s tím, že hvězdy naznačují budoucnost, ovšem jejich čtení je konjekturální. A teď tady vyjadřuje poměrně zřetelně to, že jde o druh podmíněnosti, který souvisí s přírodností člověka, avšak naprosto nikoliv o nějaký necessitarismus. Ten nesmí být z hlediska křesťana ani přírodovědce do věci vnášen. Augustina mezi otcovskými autoritami rád cituje středověk vůbec. Ale v podstatě je to posun a není to ani nějaký podvod, že oni si z těch jeho výroků vybrali spíš ty příznivější, než ty kritické. Prostě je to v tom středověkém kontextu, kdy vše obrací mysl k Bohu, kdy už tam vůbec není ten problem pohanského okolí a jeho výkladu astrologie. Jsouce zde na dominikánské půdě, nemůžeme zde ani pominout a odbýt nejslavnějšího žáka Albertova, Tomáše Aquinského, který pojednává astrologii na očekavatelně vysoké úrovni; samozřejmě zase v kontextu své doby. Vidí vesmírná tělesa jako „taková, jež jsou podobnější intelektuálním podstatám než jiná, a Bůh jimi tvarově určuje nižší tělesa, aby uzpůsobení Boží prozřetelnosti sestupovalo vyrovnaně až k nejnižším“. To je prostě system ovlivněný novoplatonismem, v tomto je to dobové zasazení do kontextu. „Přece však,“ říká Tomáš, „jsou tělesy a proto nemohou přímo příčinně působit na intelekt.“ Přesto rozumovost ovlivňují nepřímo, neboť „činnost intelektu nemůže být dovršena bez činnosti tělesných sil jako jsou obrazotvornost, síla paměti a přemítání, jak se ukazuje u choromyslných, nemocných a jiných.“ A to podléhá i těm vesmírným pohybům. A proto vesmírná tělesa nepřímo působí k dobrotě nebo k pokažení inteligence. „A tak, jako lékaři mohou usuzovat ze spojení těla o dobrotě intelektu jako z blízkého uzpůsobení, tak astrolog z vesmírných pohybů jako ze vzdálené příčiny takovéhoto uzpůsobení“. Tedy jednak uvažuje o osobních vlohách, zejména, přednostně – to je zajímavé, v tomto je vlastně velmi moderní, že se tak nezabývá nějakou prognostikací, ale právě touto polohou – a potom že docela rozumně, i když v tom dobovém zabarvení, o tom uvažuje v řádu psychofysických daností. Navíc z té nepřímosti mu vyplývá, že nemohou být přímou příčinou volního rozhodování, natož aby do něho vnášely nějakou fatální nutnost.

„Pojem osudu je tvrzením nemožným a vzdáleným nauce víry.“ To je ovšem už patristické. „Jsou však mnozí, kteří sledují přírodní podněty, ale jen málokteří, totiž jedině moudří, již nesledují příležitost k špatnému jednání a přírodní podněty k němu. A proto praví Ptolemaios, že ,moudrá duše má nad hvězdami vrch‚.“ (Opět tedy znal Ptolemaia a opíral se o něho.) A teď by zajásali mnozí psychologicky ladění astrologové: „Astrolog nemůže vydávat posudky podle hvězd, dokud dobře nepozná sílu duše a přirozené složení člověka.“ A ještě poslední citát: „Astrolog nemá označovat věc druhově, nýbrž všeobecně.“ To je opět to, že ta disposice se může naplnit podle okolností nebo nenaplnit ohromně různým způsobem.

To máme středověk a odtud můžeme přímo přejít k tomu, že tak i u husitů – i oni zůstávají v tomto ovzduší a v této poloze. Nejen Husův král Václav IV. byl pro své nepřátele z okruhu, k němuž patřil třeba Jan Nepomucký, konsultor démonů, ale také korunovaci husitského krále Jiříka Poděbradského vyhlédli astrologové v čas příhodný. Jednoho z astrologů mu půjčil arcibiskup kolínský; byt to žid, mimochodem. Dobrá, řeknete – tihle velcí světa páni – svým způsobem to řekl i husitský arcibiskup Jiříkův Rokycana – přehánějí tyhle věci, „neb se schůzuje a čáry obírá maje věštce jako salon“.

Jenomže přejděme k husitským theologům a do Husovy družiny. U Husa samotného to není tak snadno říci. Žel, jeho výklad přírodovědecko-psychologické příručky Summa naturalium připisované Albertovi, již vykládal povinně ve svých lekcích universitních, nebyl dosud vydán. Ale asi se dá říci, že Hus nejeví velký zájem astrologický, protože obecně byl spíše zdrženlivý ke všemu, co zavánělo spekulací. Ve výkladu Lombardových sentencí v dogmatice nerozhodně řeší tradiční otázku, zda jsou nebeská tělesa oduševnělá a náleží ke společenství andělů. V přípravách slavnostního universitního […] z r. 1411 se spokojuje s odmítnutím osudovosti. Nec sunt causa efficiens immediata nec causa adequata completu. Quia alias necessario veniret fortunium. Nejsou to tedy přímo působné, bezprostředně působné příčiny adekvátně kompletní, protože jinak by se věci děly nutně. Tím více stop astrologie najdeme u jeho důvěrného přítele Křišťana z Prachatic, který nám umožní další postřeh – je to totiž zcela logicky dáno tím, že byl lékařem. Neboť právě fakulta lékařská byla oním místem, kde měla astrologie svůj plac v universitní soustavě, skoro ještě víc nebo přinejmenším stejně, jako v souvislostech astronomických.

Ještě v době humanismu byly tyhle věci spojeny tak těsně, že […] se nechal slyšet, že „neznalý astrologie nezaslouží slouti lékařem, nýbrž nepřítelem přírody„. 🙂 [PR: Zde je příčina, proč jsem tady.] V jemnější podobě, je-li totiž pravda, že medik bez astrologie je nedokonalý, imperfectus, se ta otázka řeší v universitních quaestiích ještě před Bílou horou. Tam je souvislost těch naturálií, jíž je to spojení dáno. Takže Křišťan napsal přímo spisek Prognosticatio, ale také jeho lékařské knížky vydané v češtině poměrně nedávno jsou astrologií prostoupeny. Na vzdělanější pražské straně husitské zůstává astrologie ukotvena.

U jejího předního kronikáře Vavřince z Březové dokonce jsou i stopy uvažování o hypotetickém vlivu Saturna na tehdejší dějinné otřesy, jak o něm mluvili i koncilní otcové, v tomto případě na propuknutí davového šílenství na Táboře, které, jak víme, podivuhodně a rázem proměnilo ty důstojné a pokojné poutě na hory v to opravdu šílení té chiliastické periody.

Ale co je důležité – kde bych se rád pozastavil v husitské kapitole – právě u toho Rokycany, od něhož jsme už slyšeli ostrou výtku na Jiříkovu adresu. Rokycana, jak víme volený arcibiskup husitský, nebyl představitelem extrémního, ale právě středního proudu husitského; ani pravičák ani levičák. A pod jeho kazatelnou se rodila i Jednota bratrská. I on diferencuje. Pastýřsky káře pověru, k níž dává stejně příležitost astrologie jako jiné věci svaté, např. mluví jedním dechem o těch, kteří „než vyjedou k loupeži, pohledí k tělu Kristovu, aby se jim nic zlého nestalo“. 🙂 Opět je to zřetelný argument proti usu a nikoliv proti předmětu. To je evidentně – opět se na tom jasně shodneme – proti těm, „kteří znamením věří, kteří se bez nich nehnou, to je kacířství – jak píší doktorové.“ Ale toto kacířství opravuje opět zcela klasickou zásadou „ty planety mohou náchylnost učiniti, ale aby tak bylo a jinak nemohlo býti, nikoliv.“ Je-li to náklonnost špatná, pak je právě od toho, aby se přemáhala, není to fatum. Ani předzvědění přeci není donucení a stejně zlá je prozřetelnostní, ba predestinační víra u těch lidí, kteří ji zkreslují tím způsobem, že říkají „Bude-liť Bůh chtíti, tehdyť mi se takto stane… aniž by se sami přičinili“ – slovo Rokycanovo.

Vůbec nejobšírněji rozebírá svůj vztah k astrologii ve výkladu Jana, kde zajímavě rozděluje: připouští-li vliv na povahu s odvoláním na Augustina a Dekrety, zavrhuje jako zapření víry tu prognostickou stránku jako věštění. V tom je opět zjednodušující. Je to zajímavá volba a je v tom poctivě důsledný, takže do té prognostické stránky zahrnuje i předpovědi počasí. I ty jsou zapřením víry. 🙂 Ale pozor, není to zjednodušení až takové, že by toto tvrdil totálně, opět jde o pojetí. „Mohl by říci: ,okazují, že bude toto a toto, ale Bůh může změniti‘. Ale hned směle souditi – to je zlé. Augustinus dí, že kdož k tomu víru přikládají, že bude tak a ne jinak, není jiného, než ti lidé jako ďáblo[…] se klanějí. Neb jsou ty všecky věci v ruce Boží. Byť co dnes planety okazovaly, móž to Bůh zrušiti. A ptá-li se kdo na to a dí ,Nemám já k tomu víry‘, pročež se ptáš“ – to je ten jeho důvod, proč to vlastně dává stranou celé – „jiné jest to ale“ – uvědomuje si ten problem, který ve skutečnosti nedá to tak jednoduše rozřešit – „když něco nezáleží na vůli člověka, jako síti a saditi. To není na naší vůli, než když je toho lepší čas.“ A teď velmi pěkný závěr rokycanovské kapitolky: „Hin někdo de nad lůži. A já předvěděl, že má do nie upadnůti. I řekl bych jinému: ,Hlediž, až onen upadne do té lůže‘. 🙂 A on tehdá upadl. Jižto mé předvědění je nenutilo jeho, že je padl v lůži.“

Čili hvězdy mluví o tom, že jdeme nad louží, ne, že do ní padáme!

Evropská reformace se rozvíjí souběžně s humanismem a tím pádem i s renesančním rozkvětem astrologie. Že ne nutně, ukazují právě někteří humanisté jako Petrarca nebo Picco de la Mirandola (Picco je zvlášť zajímavý případ, protože je jinak novoplatonik a v mnoha ohledech zvýrazňuje paganisující a někdy i magisující prvky, ale je důsledný odpůrce astrologie). Čili karty jsou zase rozdány ne nějak dopředu předvídatelně. Rozvoj astrologie mocně podpořil také knihtisk, že se začaly vydávat efemeridy atd.

Víme, že Albrecht Dürer, lutherán, je původcem jednoho z velmi pěkných vyjádření výtvarných v symbolu Melancholie, neboť, jak sám poznamenal, „sám trpící poddaný bledé hvězdy Saturna“ se v tom dobře vyznal. Ale korunním svědkem je v reformační oblasti praeceptor Germaniae, učitel Německa Philipp Melanchton, Lutherova pravá ruka, zakladatel evangelické systematické theologie a vůbec vzdělávací soustavy. Astrologie zůstává předmětem, jehož je astronomie částí. Takto jsou nadále kultivovány.

Luther sám ovšem patřil k typům krajně zdrženlivým, ba prorocky kritickým. To odpovídá jak jeho praktickému naturelu, tak tomu, že vůbec ve spojování filosofie a přírodních věd s bezprostředními náboženskými významy zaznamenal jeden ze zdrojů zakalení křesťanské víry, což je naprosto trefný postřeh, a záleželo mu na osvobození víry i přirozeného rozumu od nepřípadných vlivů z toho druhého kompetenčního pole. V tom je jeho ohromná síla. Odtud ale potom pochází ten rozdíl, že třeba na čarodějnice hleděl naprosto tradičně, zato na astrologii, jáchymii a jiné druhy spekulativních kosmologií včetně scholastické filosofie hleděl velmi nedůvěřivě. Augustina se v tom dovolával již v raných kázáních. Zdárné předvídání jej neoslňovalo, neboť si byl vědom toho, že to může svést i duch blouznivý a ďábelský. A navíc – pokud jde o tu zdárnost – tak jeho skeptická natura ho opět vedla k tomu, že mluvil o astragalii, neboli o házení kostkami. Z pohybu nebeských těles nelze vysoudit nic jistého. A teď je zajímavé – opět se na to odvolává: „astra inclinant, sed non necessitant, quare ergo prophetant“ – je-li to tak, tak to nezakládá sílu proroctví. Ale tím se opět ukazuje, že přes ten výrazný rozdíl v akcentech ani tady nejde o nějaké zásadní plus/mínus. Ke knize astrologa Johanna Lichtenbergera z 80. let 15. stol. napsal Luther 1527 předmluvu. „Bůh skutečně varuje nebeskými znameními. Hroze jimi nevěře, apeluje na víru.“ To připouští, protože i Ježíš zmiňuje astrologické úkazy jako znamení apokalyptická. Proto ovšem Luther v kázáních konstelace, která byly očekávány nebo se objevovaly na nebi, vykládá akutně eschatologicky. Ale jsme ještě pořád u té předmluvy. Pokud jde o tu vědu, kterou sleduje provozovánu s tolikerou ješitností, marností a nespolehlivostí, tak právě tato věda takto provozována tu apelaci na víru a přímý vztah k Bohu spíše oslabuje nebo otupuje. To zase záleží na pojetí, ale v tomto pojetí je to pravda. Zajímavé: podle toho, jak se mění určité pojmy, tak připouští, že je to nanejvýš ještě scientia, věda, ale není to ars, není to umění. Ars je pro něho pojem vyšší. Jedním slovem o astrologii i filosofii se vyjádřil: „tyto obory říkají nihil certi de causis, nic jistého o příčinách; mne jako příčiny zajímají Bůh a ďábel“. Já se vztahuji k příčinám prvotním. Ale v jeho pojetí to není návrat ke křesťanskému barbarství. On má častěji silácké výroky o vědách a o věcech, které ve skutečnosti nechal pěstovat. Nenechal je stát nevytřepány, ale nelikvidoval je. Dokonce tady, v této souvislosti je asi hodno zmínky, že naznačil směr pozdějšího oddělení astronomie a astrologie. Cit. „Nemohu se vynaobdivovat lidské schopnosti pozorování přesného běhu planet. Patrně je vynálezem patriarchů z nějakého božského podnětu.“ Později přistoupila divinační astrologie, která astronomii korumpuje. [JM: Kde to je? MW: V Tischreden 5260.] I když pochopitelně ty kompetenční hranice nebyly hned nutně jasné, kde je kompetenční oblast víry a kde kompetenční oblast vědy, takže r. 1539, jak je velmi známo, se u téhož stolu drtivě vyjadřuje o „novém astrologu“ Kopernikovi – „to jsou ti chytráci, kteří si musí vymyslet něco nového, aby upoutali… “ 🙂 [JM: U tohohle výroku je nesmírně pozoruhodná jedna věc – tam u téhož stolu zřejmě seděl matematik z wittenberské university… MW: to jsem právě chtěl říct… JM: Reinhold, blízký přítel Joachima Rhettica, který měsíc před tím odjel do Fromborku, kde až do konce Kopernikova života s ním spolupracoval a pak vydával jeho dílo. A je pozoruhodné, jak ten Luther to tak nonšalantně shodí se stolu a tím to pro něj končí; nevidí sebemenší důvod, proč by toho Reinholda měl nějak přesvědčovat. MW: To přesně chci říct. To je pro Luthera naprosto typické. A hodně zkresluje, když neznáme tyhle okolnosti a dočteme se někde některé tyhle tvrdé výroky bez kontextu a představujeme si, že on to někde říká a už drží v ruce ten doutnák, který zapaluje hranici. Tenhle Reinhold byl jedním z prvních Kopernikových přívrženců; jako kolega ve Wittenbergu byl prostě Lutherův přítel a to, že sám Luther ten Kopernikovský pohled zavrhoval, jejich přátelství vůbec nezakalilo. KEL: Řekl bych k tomu ještě jednu anekdotu: Když Melanchton chtěl bránit Lutherovi nastoupit na loď, Luther odpověděl „Domini sumus“, to můžeme přeložit dvojnásobně – „Sami jsme pánové“ nebo „Pánu patříme“. MW: K tomu se taky ještě dostanu.] To, co Lutherovi taky zejména vadilo, bylo to věštění, „sloužení dnům“. „Já se nebeských znamení nebojím“, říkal s náznakem, že právě toho u Melanchtona lituje, takže u stolu opět padl jiný šproch: „Filip se při těžkých myšlenkách vyptává hvězd, já je raději zaženu pořádným douškem piva.“ 🙂 To je typicky lutherovské a vůbec ty Tischreden, to je půvabná sbírka výroků, i když někdy je to právě nebezpečné tím, že se to takhle vytrhne a někde se to cituje jako doklad něčeho. Zvlášť půvabný, který nemohu vynechat, je tento: „Když se pan Filip vysmál těm astrologům, kteří říkají, že nebýt hvězdy Saturn, lidé by nikdy neumírali, on (Luther) připojil: Nebýt hříchu Adamova, tehdy by nikdy nezemřeli. A nebýt ho, pak i kdyby bylo tisíc Saturnů místo jednoho, prdím na ně.“ 🙂 Jo – to si klidně zapište. [JM: Číslo? MW: 246.] Moc pěkné je vydání Klemenovo, který má tohle nad čarou, kde se musí citovat přesně, ale pod čarou, aby to pochopili mravní čtenáři, má: „kašlu na ně“ jako vysvětlivku. 🙂 A teď jsem měl jako poslední výrok ten z r. 1537, když ho Melanchton odrazoval od toho, aby nastoupil cestu v nemoci, to souviselo právě s těmi zdravotními prognosami, a on mu tedy odsekl to „my jsme pány“, což je skutečně naštěstí dvojznačné.

Protože kdyby to bylo „my jsme pány nad hvězdami“, jak se to obyčejně překládá, tak je to určitě jeden z projevů toho, co je nepochybně obdivuhodnou svrchovaností víry („nebude na tě bíti Slunce ani Měsíc“ – na požehnaného), jenomže jako všeobecné heslo by se to velice snadno mohlo přiblížit poroučení větru dešti. Koneckonců i s některými autoritativními výroky by tady snadno došlo k určitému nedorozumění.

Jistě – v Kristu ani muž ani žena, ale přesto jimi až do konce času jsme se všemi psychofysickými a anthropologickými danostmi, které se těžce nevyplatí ignorovat.

Konkretní Lutherovy argumenty na nespolehlivost hvězdářů často ovšem míří proti primitivitám nebo k takovým těm úplně základním problemům jako jsou ta dvojčata atd. A teď je ještě třeba poznamenat pro spravedlnost i ten strach. Je podán z jeho perspektivy. Melanchton sám to viděl poněkud jinak, když se v Initia doctrinae physicae odvolává na Jr 2,10 „neděste se nebeských znamení, neboť se jich děsí pronárody“, tak on to vykládá tak: „Božím znamením přece můžeme důvěřovat a nemusíme před nimi střečkovat jako před nějakými démony, můžeme k nim přistupovat s hlavou vzpřímenou.“

Po Melanchtonovi v druhé polovině století byl největším německým pedagogem Johannes Sturm, rektor ve Štrasburku, podle něhož byly stavěny školní řády v Němcích, v Ženevě i na různých místech Střední Evropy včetně Čech, a ten základy astrologie proponoval pro nejvyšší třídu gymnasií spolu např. s hebrejštinou a s Aristotelovým spisem Peri Hermeneias. Je charakterisován jako skutečný předchůdce našeho velikého Komenského.

Čili to nás přivádí sem, ačkoli bychom se mohli ptát – Jakže, i u bratří? Přinejmenším na svém konci mají polyhistora, který měl program přímo pansofický, takže nemohl tento obor lidského vědění vynechat. Koneckonců, i u jeho slavného vzoru Christianopolis Johanna Valentina André hraje astrologie svou roli. Ve svém završujícím díle – v Obecné poradě o nápravě věcí lidských – Komenský zařazuje astrologii do pátého stupně vševědy, světa to lidské dovednosti, mundus artificialis, do oddílu, který nadepisuje Uranotechnie – po latinsku Cultura coeli, do rubriky Užití nebe, Usus coeli. Rozděluje ji na 3 části – na utěšeně jistotné sestavování efemerid a kalendářů :-), na prognostiku událostí v nižším světě, kde jde o pravděpodobnostní umění, a konečně gene[…]aku, tedy astrologii nativitní. Filosofií astrologie je to, že nic z toho, co je na nebi ve své rozmanitosti a určitosti tam není frustra, nadarmo. A Bůh výslovně přikázal, aby byla za znamení. Doslovný citát: „neříká totiž přesně vzato, že jsou příčinou účinů, nýbrž mluví zde jen o znacích toho, co nevytvářejí hvězdy samy, nýbrž činí to Bůh a to všecko v příhodném čase. Viz Kaz 3,11. Nestačí tedy chápat jen to, co je dílem hvězd, totiž dělení času, nýbrž i to, co to znamená.

Dovednost, která se zakládá na výkladech skrytého působení nebe a nazývá se mantickou astrologií, je třeba zkoumat a posuzovat z hlediska přírodních zákonů a zkušenosti, ovšem tak, aby se ukázalo, že ty věci mají své základy v prvních principech a metafysických normách věcí.“ Z celého toho textu, pravda, vycítíme i odstup. Shodou okolností, jmenovitě se v té kapitole odvolává na 3 autority, které představují 3 okruhy, které nyní astrologii postupně zatlačí.

První z nich, Sanchius, representuje reformovanou theologii kalvínskou, která byla ve vícerém ohledu obrazoborecky přísná, a hlavně všechna druhotná určení žárlivě odstraňovala z cesty absolutní predestinace. Ta tak zdůrazňuje tu predestinaci theologickou jako jakýsi šibbolet kalvinismu, a právě Sanchius je jakousi ústřední postavou tohoto posunu, právě on nazval tu predestinaci absolutní. Prostě je tak absolutní, že všechna druhotná určení musí vytlačit z obzoru. Proto se nativitní astrologové, jak Komenský referuje, zdají být špatnými křesťany, neboť tak utkvěli na příčinách druhého řádu, že takřka zapomněli na prvotní, a propadají bezbožnosti, někteří pak dokonce i atheismu. A sám připojuje affirmative: „My totiž pokládáme za nedůstojný názor, že Boží lid je řízen hvězdami, neboť ti, kteří se znovu narodili zásluhou Kristovou, nepodléhají řádu stvořeného světa a neřídí je duch světa, nýbrž duch Boží.“ To je na jednu stranu opět obecná zásada námi sdílená, na druhou stranu je v tom poněkud opomenuta psýché ve svém propojení se sómatem.

Může to být velmi charismaticky, blouznivecky použito: „My už nepodléháme řádům stvořeného světa, nás už řídí jen ten Duch. Nemoci a uzdravení a tohle všechno už pro nás má jiný zákon.“

Dále zmiňuje Španěla Valesia, representanta tábora římského. Tam se to sice také pěstovalo, renesanční papežové na své universitě na […] měli katedru astrologie – včetně svolavatele tridentského koncilu Pavla III, kterému mimochodem připsal své dílo Kopernik. Placidus, již zde zmiňovaný reformátor systemu domů, byl benediktin, dramatik španělského katolicismu Calderon je svědkem katolické astrologie, ale pak přece jen v rámci postupu protireformace to bylo nahlíženo jako jeden z prostorů nedostatečně reglementovaných církví, církevním dohledem, kde jsou možnosti příliš individuální, takže to skrouhli. Konečně ten třetí, kterého Komenský jmenuje, je Bacon. V něm se odvolává na přírodní filosofy, kteří tehdy usilovali obnovit vědy pracnou cestou indukce a za předpokladu, že lidská mysl má sklon nadceňovat uspořádanost věcí. Novověcí astronomové včetně Bacona ovšem tehdy pořád ještě obé vesměs spojovali a od astrologie obyčejně začínali. Mnozí přestali – například lutherán Tycho de Brahe, který v popěračích shledal neznalce nebo lidi slabého úsudku. V Disciplinis mathematicis staví thesi (pozoruhodné): Astra regunt homines, sed regit astram Deus: hvězdy vládnou lidem, ale jim zase Bůh. „Je něco nebožského v domněnce, že tento nižší svět onen vyšší řídí (totiž Bůh)? Nikoliv, naopak ti, kteří popírají vliv hvězd na tento svět, ocitají se sami ve zjevném sporu s božským řádem světovým a božskou prozřetelností.“ To je ovšem Tycho, jehož žák a souvěrec, zbožný Johannes Kepler, se už s astrologií vyrovnává přece jenom obtížněji. Zdá se, že i ta nutnost se jí přiživovat mu ji poněkud zošklivovala, rozhodně mu ji zošklivovali její obvyklí provozovatelé, kteří „líčí osudotvorné moci hvězd tak, jako by byly bohy, nadány vší mocí nad nebem i zemí a vládnoucí svobodným úsudkem i rozhodnutím.“ To se v renesanční době skutečně opět hodně rozšířilo. Ale přesto jsme tu už slyšeli, že sám astrologii neopouští, rozhodně pro něho nejsou tito snivci, jak jim říká, tak nebezpeční jako materialističtí filosofové, kteří ve skutečnosti člověka živlům poddávají ještě víc – v tom vidí tu hrozbu poněkud jinde, než ji cituje Komenský. A každopádně říká: „Okruh úkolů astrologie není možné uchopit tak snadno, jak se obvykle za to má“. Sám jsi říkal, že vlastně hledal nové cesty, jak tu metodiku zdokonalit. A na jednu stranu podobně jako Tycho uvažuje o harmonii sfér, velmi mu záleží na tom uvažování o vesmírném řádu, ale zároveň se taky víc trápí tím, jak tam definovat taky možnost lidské svobody. Každopádně ti přírodovědci téhleté epochy přispívají již opravdu k oddělení astronomie a astrologie, k vymezení exaktní vědy, a tomu, co nepatří do té analyticko-kausální oblasti, odebírají status vědy.

Ti, kteří je následují, se potom postupně od toho přímo odvracejí. Skutečně se naplní spíš předpověď Keplerova – právě oni pak propadají atheismu. Teprve nyní také, všimněte si – ty kombinace příznivců a odpůrců byly v dějinách mixovány dost různě -, teprve nyní dochází k onomu zvláštnímu souručenství na jedné straně upjatě vážných křesťanů a fanatických vymítačů s racionalisty či scientisty, kteří se teď spojili do bloku odpůrců a potěračů na základě shody v kategorii pověry, do níž astrologii zařadili. (!!!)

Toto souručenství bylo tak silné, že se na čas zdálo, že to astrologii opravdu zlomí vaz. Na jeho základě např. r. 1660 zakázala provozování astrologie v jakékoliv formě francouzská vláda. S jistou paušalisací – ale je to docela zajímavé – lze postřehnout, že se déle udržela v prostředí kultuře otevřenějších protestantských směrů, jednak v lutherství a potom hlavně v prostředí gentlemanského anglikanismu. Ovšemže nikoliv obecně; ti z orthodoxů, kteří byli laděni méně mysticko-spekulativně a pansoficky, jmenovitě v lutherském prostředí, sledovali s nevolí náklonnost k astrologii u rosenkruciánů či dokonce […]liánů, u kterých také ožívalo dědictví reformačního spiritualismu, blouznivectví.

Ale přesto se v Německu astrologie udržela až do první poloviny minulého století, poslední katedru astrologie měl jistý Pfaff v Erlangen. Takže poslední polyhistor a president Pruské akademie věd Leibniz, ten se ještě astrologii věnuje. Pak ji ještě na chvíli oživí romantická vlna, ale to je takový poslední vzdech. Takže skutečně přežila kontinuitně učenecká astrologie vlastně pouze v Anglii, kde byl daleko mírnější průběh osvícenství a obecně ta jejich kultura myslitelská byla vždycky laděna víc empiricky. Všude jinde se prakticky astrologie udržela jen na úrovni okultismu nebo alespoň v tajných společnostech, což ji – jak už bylo zmíněno – taky poznamenalo a ovlivnilo její orientaci i pro tu dobu, kdy se opět obnovila v posledních sto letech. Je skutečně pravda, že se rozšířila hodně za pomoci synkretistických sekt, jmenovitě theosofické společnosti; teď už tedy nejde o theosofii v tom pojetí jakéhosi esoterického proudu křesťanství, ale už jde o větev spiritismu, která byla vědomým konkurentem křesťanství a chtěla ho odstranit.

I dnes je pravda, že mnozí tedy jsou spíš všelijací ti věkovití Vodnáři a inklinují spíš k New Age, než že by zrovna dnes byl v našem kulturním prostředí nějaký dostatek vyhraněně křesťanských astrologů – to ne.

Skutečně, v literatuře se často stává, že spíš jsou křesťanští autoři velmi málo poučeni o této tradici a astrologové v opačném směru také. Ale jako v minulosti, není to ani do budoucnosti nutkavé, zrovna toto zasazení nebo tato kombinace. Zrovna ta humanistická astrologie s tou psychologií atd. má určitě neutrální předpoklady, z nichž je možno se poučovat podobně, jako se poučujeme z různých psychologických škol, aniž by to dopředu znamenalo nějaké náboženské znaménko. Tím jsem vlastně v současnosti a tím u cíle svého výkladu.

Diskuse:

JD: Budoucnost’s přeskočil, koukám.

MW: Tu ponechávám k vaší diskusi.

JM: Velmi mě zaujala zmínka o Tychonovi. Z jiných zdrojů, které jsem k té věci četl, mám ovšem dojem, že jeho vyrovnávání se s astrologií bylo jen jakousi úlitbou společenské povinnosti. Tycho sám má totiž v dějinách vědy přední místo mezi pozitivistickými vědci v moderním slova smyslu. Nevím, nakolik lze dávat do souvislosti jeho luteránství s jeho astrologickými názory, protože on byl prakticky atheista (při jeho pražském pobytu na něj donášeli jeho oponenti, že už deset let nebyl u Večeře Páně).

MW: To je velmi složitá látka. Nedá se ale pouze z jeho desetiletého nechození do kostela usuzovat, jaký měl vzah ke křesťanství. Je pravda, že v tehdejší době tito vědci, kteří bourali starý obraz světa, měli problémy. Kepler byl od večeře Páně vyloučen svou valstní církví a přitom jeho křesťanská zbožnost byla nepopiratelná. Prostě zde byly okolnosti, které je z hlediska sborového stavěly do pozice okrajových křesťanů. Jak ale víme i ze současnosti, nemusí takoví lidé být „okrajovými“ křesťany ve své víře.

JM: Tychonův „scientismus“ vyvstává v kontrastu k hluboce, až mysticky věřícímu Kepplerovi a nakonec i Koperníkovi nebo Galileimu.

KEL: Kopernikův spis De revolutionibus omnium coelestium končí modlitbou ve fyziko-teologickém smyslu: i on byl vědec, který chtěl svou vědou velebit Pána.

JD: Zajímalo by mě ještě období romantismu. Je nějaký romantik, který by se vážně zabýval astrologií? Nebo to byl jen lehký a levný závan momentálního zájmu?

MW: Toto období nemám zvlášť prověřeno v pramenech. Určitě tu byl kolem toho silný opar a mnozí se tím zabývali. Např. Josef von Goerlitz, katolík, který se ovšem zabýval vším tajemným – už tehdy to bylo takto pociťováno.

JM: Ještě k tomu Augustinovi, když říká: Z nebe je i dán nevyhnutelný zákon hříchu, to říká sám nebo někoho cituje? Je to v pozoruhodném rozporu s jeho pojetím predestinace.

MW: No, až takový rozpor to není. Je to cosi, co se později objevuje v kalvinismu: právě ve jménu predestinace se pohoršují nad vším, co zavání determinismem nějakými jinými příčinami než přímo Boží vůlí.

PR: Bylo tam to mrtvé období 18. až 19. stol. Její renesance v evropském měřítku nastala až prostřednictvím teosofie. Jaké prameny měli v této době k dispozici?

MW: Jednak ty klasické, a potom, opakuji, je to jiskra, která přeskočila přes Kanál. V Anglii to žilo kontinuálně.

JD: A v Anglii byla nositelkou této tradice universita?

MW: To už potom nikoli. Je ovšem pravda, že i jakési soužití těchto oborů tam trvalo mnohem déle. Např. u Newtona je patrný fázový posun: jeho přístup zcela odpovídá kepplerovské generaci, ale za jeho života už to na Kontinentě nebylo.

V kategorii Astrologie v. křesťanství, Homeopatie / léčba, Zajímavosti