X-P.cz víra • publicistika • komentáře • tradice • zajímavosti • konservatismus

Hledat:

Současný člověk s dychtivostí hltá každou zmínku o „paranormálních“ událostech či o těžko vysvětlitelných jevech, které se vymykají našim běžným poznatkům. Přitahují mnohé z nás jak magnet, ale tím nám současně dávají najevo, jak duchovně okoralými jsme se vlastně stali. Protože hledáme cosi někde, kde jen těžko co nalezneme, zatímco ten největší zázrak máme minimálně každou neděli přímo před očima.

Ano, každou neděli a navíc v každém kostelíčku – i tom nejmenším – na celé planetě. Bůh sestupuje mezi nás, kdykoli je o to požádán – tak velký svůj závazek dal Kristus, Bůh Logos, své Církvi, až do skonání světa. Závazek, že se naše lidské dary – obětované Bohu – současně ve stejné chvíli vždy stanou Svatými dary Božími, seslanými zpět člověku.
To, kromě osobních vnitřních zkušeností, které za život má s tímto faktem jistě skoro každý z nás, katolíků či pravoslavných, mimo jiné dosvědčují i mnohé doklady z historie:

Svědectví o síle proskomidie (tj. obřad předložení darů) a anafory (tedy stěžejní části Svaté Liturgie, na západě zvané kánonem, při kterém dochází k proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Kristovy) je z „Popisu zázraků nejsvětější Bohorodičky z monastýru Chozoviotissa“. Autorem tohoto popisu je Antonín, žák Jiřího Chozoviotisského. Tento příběh zmíněný Antonín zaznamenal roku 620, jen několik roků poté, kdy Palestinu roku 614 dobyli Peršané.

Jak Antonín uvádí, každou neděli igumen jednoho monastýru ihned po celonočním bdění posílal ještě mladého bratra Zinona do města Jericha pro prosfory, které byly určeny pro nasycení poutníků mířících během neděle do kláštera.
Mladý Zinon byl chlapec zbožný a jak býval často – jako asistent – přítomen službě kněze v oltáři, brzy se uměl nazpaměť jak celou proskomidii, tak i celý text anafory. A když v neděli chodíval pro prosfory, často se přitom cestou modlil různé modlitby, které v klášteře poznal, a jedné neděle, když nesl plný koš chlebů, se na dlouhé cestě zbožně pomodlil i celou proskomidii a poté i anaforu, včetně epiklese (slova proměňování) tak, jak znal texty od oltáře. A v tom sestoupil Duch svatý a posvětil jak prosfory, tak i Zinona, který se tak stal, nevěda, v té chvíli bez obřadu chirotonie (svěcení) knězem.

V té samé chvíli se o kus dál v klášteře starci igumenovi, který odpočíval, zjevil anděl a řekl: „Vstávej, presbytere. Budeš nyní ještě konat Liturgii předem posvěcených darů, protože chléb, který ti přináší Zinon, je již proměněný a posvěcený a nelze jej tedy jen tak rozdávat poutníkům jako obyčejný chléb. Je to nyní Tělo Kristovo“.

Další podobný příběh uvádí i mnich a svatopisec Jan Moschos ve svém díle „Luh duchovní“ (Λειμονάριο) ve 25. kapitole.

Zde se říká, že v klášteře Chozoviotissa žil svého času bratr, který se nazpaměť naučil slova proskomidie i anafory. A když ho jednoho dne poslali, aby přinesl ke Svaté Liturgii prosfory, bratr se po cestě s chleby do chrámu modlil modlitby proskomidie podle pořadí a poté se i pomodlil z hlavy celou anaforu.

Diakoni tyto prosfory položili na diskos na obětní oltář (žertveník) a otec Jan (který se později stal biskupem v Cesareji a Palestině) začal sloužit Liturgii. Tento svatý muž během Liturgie vždy cítil závan Ducha Svatého už při proskomidii a zvláště pak poté při epiklesi (proměňování) – ale tentokrát náhle necítil vůbec nic.

Proto po Liturgii otec Jan ještě zůstal v oltáři a v domění, že on osobně spáchal nějaký vážný hřích, kvůli němuž snad Duch Svatý během Liturgie tentokrát nesestoupil, se s pláčem modlil za odpuštění.

Zjevil se mu však anděl a pravil: „Hřích jsi nespáchal žádný. Ale od té chvíle, kdy váš bratr po cestě s prosfory do chrámu vyslovil slova proskomidie i proměňování, tyto chleby byly proměněny. Čili už nebylo třeba dalšího proměňování při Liturgii“.

Od toho času starec Jan nařídil, aby nikdo, kdo není vysvěcený na kněze, se neučil modlitby proskomidie či anafory a také, aby tyto modlitby nikdo nevyslovoval jen tak náhodně a v jakémkoli čase bez toho, aby je konal zbožně v oltáři.

(ΙΩΑΝΝΟΥ ΜΟΣΧΟΥ: Λειμονάριο. ΕΠΕ 2, 48 – 50)

V kategorii Liturgie, Zajímavosti