Zamyšlení Dušičkové…

Sháníte marně homeopatika? Zkuste náš eshop u XIV. svatých Pomocníků:
Hospodine, upokoj duše zesnulých služebníků svých v místě světla, v místě hojnosti, v místě pokoje, kdež pominula bolest, zármutek a lkaní.  Všeliký hřích, jehož se naši drazí zesnulí dopustili - ať slovem, ať skutkem aneb pomyšlením - odpusť jim, jako dobrotivý a lidumilný Bůh.  Neboť ty jsi vzkříšení i život!

Hospodine, upokoj duše zesnulých služebníků svých v místě světla, v místě hojnosti, v místě pokoje, kdež pominula bolest, zármutek a lkaní.
Všeliký hřích, jehož se naši drazí zesnulí dopustili – ať slovem, ať skutkem aneb pomyšlením – odpusť jim, jako dobrotivý a lidumilný Bůh.
Neboť ty jsi vzkříšení i život!

Dnes vzpomínáme na všechny zesnulé, kteří již mezi námi nejsou a kteří, jak jsme si řekli včera (viz zde tento článek), dosud nejsou v nebi v zástupu svatých…

Jenže kde tedy vlastně duše všech zemřelých, nejsou-li přímo na věčnosti u Boha, jsou?

Nu, otázka je to provokativní, nicméně zodpověditelná! Protože my prakticky všechny nám užitečné obrysy odpovědi víme – z Písma, z Tradice a ze svědectví řady svatých, kterým se již zaživa dostalo jistých vidění a zpráv o osudu duše po smrti.

Především víme s jistotou jedno:

Že mysl, povaha, žádosti či emoce člověka se smrtí nemění. Naopak, vše se ve chvíli definitivního odloučení duše od těla fixuje v jistém trvalém stavu – jinými slovy, pokud jsem milovníkem dobrého jídla, moje duše bude i bez pozemského těla emočně toužit po lahůdkách; pokud jsem milovníkem rychlých aut či lepých žen, tyto touhy zůstanou ve své podstatě nezměněny i v záhrobí.

A zde pojednou v jasném světle vidíme princip pekla i očistce!

Člověk totiž – na rozdíl od představ například islámu – na věčnosti nebude obklopen pozemskými radovánkami a požitky. Kdepak!

Jak totiž píše ve svém 1. listu Korinťanům sv. Pavel: „Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo – a ani člověku na mysl nepřišlo – co (nekonečně nepředstavitelného!) připravil Bůh těm, kdo ho milují!“

Abychom si mohli představit stav duše po smrti, která je bez dosavadních pozemských rozkoší v novém stavu věčnosti „kupodivu“ dokonale a plně šťastna, můžeme si to nastínit na malém příkladu:

Každý z nás, kdo byl na vojně, si dobře pamatuje, jak ve chvíli odchodu z kasáren do civilu naše dosavadní drobné radosti, které nám zpříjemňovaly tuhý kasárenský život, pojednou vybledly a přestaly člověka definitivně zajímat.  Nikdo z nás si pojednou v minutě, kdy oblékne civil a může od té chvíle dělat co chce a jít si kam chce, ani nevzpomenul na ono vzrušené utíkání přes plot cvičiště na jedno vytoužené pivo do sousední hospody a dokonce ani na ty radostné chvíle nad otevřeným balíčkem kamaráda z Moravy! 🙂

Jenže pozor. Ne všichni jsme byli takoví, že nám nabytá svoboda a návrat domů k rodině nahradily vše, co jsme na vojně zažili. Znám totiž některé známé, kterým naopak tyto kasárenské radosti kupodivu nějak chyběly i v civilu! A mnozí se se ztrátou například své dočasné, pro ně na vojně tak opojné, moci „mazáka“ nad „bažanty“, po odchodu do civilu vnitřně nesmířili léta.

A to je případ mnohých lidí i po smrti!

Někteří si totiž v našich „kasárnách pozemského života“ zvyknou na vášně a rozkoše natolik, že tyto je zcela pohltí, a po odchodu ze světa jim zabraňují v radosti z věčného života v prostředí, kde nejsou slzy, ani bolest, ani samota a ani smutek. Duše pak paradoxně neustále volí raději zpět ony slzy, samotu i bolest v marné naději, že s tím pak třeba alespoň jednou ještě okusí kousíček té které pozemské slasti či rozkoše, která ji zaživa ovládla a získala nad ní takovou moc!

A tento stav se nazývá peklem.

Záleží nyní ale na tom, zda je ono peklo dočasné či trvalé – nakolik totiž je moc démonů vášně, chtivosti, rozkoše či majetku nad duší nešťastníka silná.

Víme z Písma více než dobře, že mnozí lidé se z tohoto stavu skutečně nedostanou již nikdy a zůstanou v něm navěky. A to ne proto, že by se „zlý“ Stvořitel rozhodl duši „trestat“ – kdepak.

Ti lidé zůstanou trvale ve svých touhách „jen“ proto, že se jich hluboce odmítají vzdát i po smrti. Sami tak rozhodují o svém věčném utrpení.

Jeden svatý starec kdysi řekl, že kdyby se prý ďábel byl schopen jen jednou jedinkrát – a to kdykoli (!) – poklonit Bohu, stal by se ihned zpět Božím andělem vedle Božího trůnu – a nikoli navěky zavrženým prokletým démonem v nejhlubších peklech. A totéž platí o duši člověka, nad kterou během jejího pozemského života démon získá prostřednictvím vášní a radostí světa takovou moc, že duše sama se jich – a tedy současně i tohoto démona – odmítá vzdát, i když se tím připravuje o radost věčnou.

A nyní se dostáváme k vlastnímu a jedinému smyslu dnešní památky „Dušiček“.

Jak totiž bezpečně víme, z popsaného stavu nešťastné duše zemřelého člověka, uvězněné i po smrti v pozemských poutech hříchu a vášní, lze dotyčného vyprostit jedině modlitbou nás, živých, za něj. Protože Bůh slyší více než co jiného právě tyto naše úpěnlivé modlitby za naše nešťastné zesnulé – a současně je jisté, že pozemská pouta věznící naše blízké v „očistci“ (tedy onom pekle tužeb, které nemohou být naplněny) prolamuje právě modlitba. A to modlitba živých!

Mrtví, které navěky uvěznili běsi v jejich vášních – a které ani neosvobodila těsně před smrtí zpověď, Tělo Kristovo a svaté pomazání umírajících – totiž modlitby nejsou schopni. Přesně tak, jak onen svatým starcem zmíněný ďábel, jenž se nepokloní Bohu nikdy, protože je příliš spoután vlastní zlobou a nenávistí.

Modleme se proto za naše drahé – i za všechny neznámé, za něž se modlit nemá kdo – a to nejen dnes, o Dušičkách, ale pokud možno denně. Zrovna naše modlitba je totiž může zbavit okovů, v nichž by jinak vězeli navěky!

Psáno o Dušičkách L. P. 2015: -leo-

A k tomuto tématu bych nyní přidal dva – více než „dušičkové“ – příběhy z pravoslavného prostředí (převzaté z webu orthodoxiachristiana.cz) o tom, jak mocná je modlitba živých za mrtvé.

1) Před lety mi jeden mladý kněz vyprávěl tuto ohromující příhodu:

Moje matka, která nechtěla, abych se stal knězem, tři roky po mém vysvěcení zemřela. Její smrti jsem já, její syn, jako kněz nepřikládal zvláštní význam. Učinil jsem vše, co v Církvi po zesnutí věřícího sloužíme. Jednou večer, již se pomalu stmívalo, jsem šel kolem hřbitova. Pomyslel jsem si: Co kdybych tam zašel a zapálil na jejím hrobu lampádku?

Skutečně jsem tak učinil a posadil jsem se vedle hrobu na kámen. Neměl jsem však sebou epitrachil a tak jsem nemohl sloužit panychidu. Najednou se mi zatočila hlava a zničehonic se mi zdálo, jakoby se začaly otevírat hroby, ze kterých vystupovala těla zemřelých a volala:

„POMOC, POMOC, kněží Boha Nejvyššího pomozte nám, křesťané pomozte!… Služte svaté liturgie, modlete se, konejte bohoslužby za zemřelé… křesťané POMOC!“

Za chvíli, hrůzou ohromený, vidím také svoji maminku: „Pomoz mi chlapče,“ řekla mi, „pomoz! Pomoz mi teď, když jsi kněz, pomoz nám všem, pomoz, pomoz!“ A vrhla se na mě, celá se zajíkala od beznadějného sténání žádajíce pomoc pro svoji duši.

V tom okamžiku celý vystrašený jsem přišel k sobě…, již se setmělo…, běžel jsem domů…, rjasa se mi roztrhala…, z úděsu jsem celou noc nespal.

Na druhý den ráno jsem své manželce řekl: „Po tři roky budu sloužit každý den svatou liturgii a to i o Velkém půstu. Budu sloužit za svoji maminku, za všechny zemřelé, za všechny, kteří jsou tam na hřbitově pohřbeni a také za všechny, jejichž jména mi ode dneška dají.“

Sloužil jsem 1100 svatých liturgií, neustále bez přestání! Sloužil jsem 1100 panychid a vše, co k tomu patří, každý den.

Častokrát jsem v noci viděl duše zemřelých, jak mi říkají: „děkuji“. Jedny duše děkovaly, že uhasily svoji žízeň; jiné, že se zase osvěžily; další, že se nasytily a ještě další, že se trochu ohřály v tom mrazu, co se v něm nacházejí! Říkaly:

„Děkuji ti otče, trochu jsem se zahřál,“ nebo „mrzl jsem a teď je mi tepleji, děkuji ti“. Jiné mi děkovaly, že viděly trochu světla a jiné, že držely v ruce kousek chleba…

***

2) Jednou se jeden protestantský pastor setkal se zbožným pravoslavným ruským knězem a řekl mu:

„My protestanté se zabýváme humanitární pomocí, stavíme domovy důchodců a dětské domovy, organisujme rockové a popové koncerty a jsme schopni zaplnit koncertní sály mladými lidmi. Pořádáme výlety, horské túry… zapojujeme se dokonce do místního i celonárodního politického života. Jsme plni energie a velice aktivní!..

A vy, copak vy děláte vy?“

Ruský kněz mohl samozřejmě odpovědět, že i jeho  má své humanitární a sociální aktivity, nicméně odpověděl toto:

„Co děláme my? Nu, my sloužíme Svatou Liturgii…

A tyto Svaté Liturgie zadarmo plní ráj a vyprazdňují peklo!

 

V kategorii Články, Glosy, Poznámka ke dni

Příspěvek zaslal: leo dne 2.11.2015 / článek si přečetlo 1 041 návštěvníků X-P.cz

Diskuze ke článku

Jméno

E-mail

Web

Komentáře

Další příspěvky