X-P.cz víra • publicistika • komentáře • tradice • zajímavosti • konservatismus

Hledat:

Vasilij Maximovič Maximov: Utrpení (1881)

„A abych pro nesmírnost zjevení se nevyvyšoval, byl mi dán osten pro tělo mé, anděl to satanův, aby mě poličkoval. Proto jsem prosil třikráte Pána, aby odstoupil ode mne. Ale řekl mi : Postačí ti moje milost, neboť síla se zdokonaluje v slabosti. Budu se tedy rád chlubiti svými slabostmi, aby síla Kristova ve mně přebývala“ (2. List Korintským, epištola na dnešní 1. neděli po Devítníku, neděli „Sexagesima“)

Máme často sklony vidět v pravém křesťanském životě jen askesi, utrpení či neustálé odepírání čehokoli příjemného. Možná i pod vlivem příkladů zástupů falešných asketů vrhajících se do trní, aby tak „odčinili“ světské radosti.

Jenže ono to vše je jinak!

Utrpení vůbec není nějakým isolovaným samonosným pilířem víry – a není ani žádným „trestem“ za radosti života. Proto bychom také utrpení neměli sami vyhledávat – ono si každého z nás totiž vyhledává více či méně samo.

Samotné utrpení, jak dnes slyšíme od svatého Pavla, je totiž jen jediným možným opatřením pro naší ochranu zde na zemi. „Abych pro nesmírnost zjevení se nevyvyšoval, byl mi dán osten pro tělo mé“ upozorňuje apoštol na skutečnost, že nebýt „ostnu v těle“, on sám by už dávno nehlásal Krista a evangelium, ale svou vlastní slávu a tak by ztratil už dávno veškerou sílu Boží pomoci a Milosti.
Jen utrpení, nemoci, potíže všeho druhu, jež na nás v životě přicházejí, mají tu moc nás neustále držet při zdravém rozumu a vědomí, že ne my sami, ale jedině Bůh může skrze nás zázračně jednat. Že vše, co konáme a vykonáme, my, slabí, nemocní, trpící pod ranami osudu, můžeme zázračně činit jedině skrze Boha.

Protože jak jinak mohou v závodech se „zdravými“ vítězit chromí závodníci? A že oni chromí v dresu Kristově vítězí – a s nimi potenciálně každý z nás, sebevíce trpících – to přece můžeme vidět kolem sebe neustále.

Proto tedy nezapomínejme v sebevětším utrpení, že „síla se zdokonaluje v slabosti“. Že právě v našich strázních a svízelích ve skutečnosti klíčí mocně a nevykořenitelně Boží Blahodať, Milost nekonečně milujícího Boha. Jednou to naše utrpení, které nám život dnes jedno za druhým ztrpčuje, oceníme nad všechny jiné naše životní prožitky. Koruna trnová, z našeho utrpení během našeho života splétaná pramen za pramenem, totiž jednou bude přesně tím zářícím klenotem, který nám otevře bránu nebeskou dokořán a na věky!

Proto při každém ataku světa, nemoci či trýzně neproklínejme „nespravedlivý osud“ ani nežehrejme na „spiknutí“ proti nám – ale mějme na paměti, že opět v nás nezlomitelně o kousek vzrostla Kristova síla – jak nás dnes ujišťuje apoštol Pavel – a zvolejme v duchu: „Blahosloven Bůh náš budiž za vše!“. Protože kdykoli kdo Bohu blahořečí, Boží blahořečení se mu vrací mnohonásobně zpět.

A v naší lidské slabé mysli se s trápením vezdejším srovnejme s tím, že jinak by totiž nikoli k věčnému Bohu, ale k dočasné „zemi přilnulo tělo naše“. Jak praví Introitus dnešní, pro nás všechny † požehnané, neděle Sexagesimy (Ž 43,26).

(Leo P. Švančara, neděle Sexagesima, 31. ledna A.D. 2016)

V kategorii Glosy, Poznámka ke dni