Via Dolorosa

Je 22. února Léta Páně 1950:
kriz_cihostV malé vesnici Čihošti na Vysočině u Ledče nad Sázavou se toho dne hned od svítání scházejí hloučky lidí do kostela Nanebevzetí Panny Marie. Nehovoří, jen mlčky jeden po druhém nabírají z kropenky svěcenou vodu a tiše si usedají na svá místa v kostelních lavicích. Jen tu a tam vrznou chrámové dveře a jejich skřípot na okamžik proráží mlčení potemnělého chrámu.

Je začátek dlouhého velikonočního půstu.

Ale nejen to. Mlčení a nezvyklé chrámové ticho má i jinou příčinu: Vesnice totiž v posledních měsících zažila události, nad kterými doteď zůstává rozum stát všem obyvatelům Čihoště.

O třetí adventní neděli před Vánocemi, 11. prosince 1949, se právě v tomto kostele při kázání faráře Josefa Toufara pohnul sám od sebe půlmetrový kříž umístěný na hlavním oltáři. Pater Toufar sám o ničem nevěděl: podle vlastnoručního záznamu ve svém deníku byl informován o této události až následující den místním kovářem Pospíšilem.

Kromě kováře pohyb křížku při mši však vidělo ještě dalších 18 svědků, kteří začali šířit zprávu o podivném jevu do širokého okolí.
A to bylo kamenem úrazu. O tuto událost se totiž kromě věřících okamžitě začínají zajímat i orgány komunistické policie.

Do Čihoště je vyslán strážmistr Goldbricht z Ledče, který podává poměrně objektivní hlášení o podrobné prohlídce kostela i zmíněného „zázračného“ křížku. Podle jeho protokolu v celém kostele ani nikde na oltáři nenašel nic, co by se dalo přičíst nějaké technické manipulaci.

cihostPolicie Goldbrichtovo hlášení založila do složky, nicméně jedna kopie hlášení putovala do Jihlavy. A tam, jak jinak, padla do rukou zdejší nechvalně proslulé krajské StB…

Za necelé tři týdny, na vánoční, se při mši svaté, sloužené opět farářem Toufarem, křížek na oltáři pohnul znovu. Několikrát se sám od sebe zakýval ze strany na stranu, až několik lidí v kostele tlumeně vykřiklo.

A protože teď pohyb oltářního kříže na vlastní oči spatřilo daleko více věřících než před 14 dny, zvěst o „zázraku v Čihošti“ se rychlostí blesku rozlétá po republice.

Do vesničky se ještě během vánočních svátků 1949 začínají sjíždět zvědavci ze širokého okolí. Když se pak mezi svátky objeví v Čihošti i zájezdový autobus s desítkami zájemců o zázračný kostelík a divuplný křížek, jihlavská StB ztrácí trpělivost. Soudruhům dochází, že v jejich katolickém kraji – kde ke všemu panuje největší odpor proti kolektivisaci – by byl tím posledním, co zde mohou v této chvíli potřebovat.

Velení jihlavské komunistické tajné policie proto bleskově postupuje případ do Prahy, pro jistotu pod již hodně naznačujícím označením „nedovolená manipulace s křížkem“.

Věci dostávají rychlý spád a zatímco Čihošť během ledna navštěvují i církevní autority, aby na vlastní oči prozkoumaly situaci kolem „zázraku“, nad nebohým farářem Toufarem se stahuje již velmi pečlivě splétaná smyčka.

Krátce na to, když P. Toufara navštěvuje ve věci jeho „zázračného“ křížku opat sousedního želivského kláštera Vít Tajovský, se komunistické orgány rozhodují pro bleskové farářovo zatčení. Úkol je prokurátorovi i vyšetřovatelům jasný: Z Toufara musí být vynuceno přiznání, že křížem hýbal on sám. Jedině tak je možno pověsti o zázraku vyvrátit hned v zárodku, a navíc se může takový lživý duchovní stát skvělou záminkou pro širší zásah úřadů proti katolické církvi v celém Československu.

Nebohý kněz Toufar je 28. ledna večer před svojí farou zatčen a ještě té noci převezen do Valdic. Od té chvíle je zde, v podzemní kobce, nepřetržitě vyslýchán a týrán v domnění, že se z něho podaří dostat doznání. Farář, který se postupně den za dnem mění díky vyšetřovacím metodám estébáků v trosku, však stále jakýkoli podvod s křížkem tvrdošíjně odmítá.

A pak, při jednom zvláště brutálním výslechu, pater Toufar nečekaně kolabuje. Zvrací krev a tak je nakonec z příkazu pražského vedení StB raději převezen do pražského Sanopzu. Komunisté nepotřebují tohoto kněze mrtvého – vžyť už je v plném proudu příprava na inscenovaný monstrproces, kde vykutálený farář bude hlavním svědkem prolhanosti katolické církve, řízené takto podle proti lidově demokratickému zřízení přímo z Vatikánu!

Jenže kopance a rány vyšetřovatelů způsobily nebohému knězi proděravění střev a žaludku a následně zánět pobřišnice. A to jsou zranění smrtelná – zvláště u takto zdecimovaného muže, který byl po několik týdnů krutě vyslýchán. A tak nakonec v sobotu 25. února 1950 farář Toufar v pražském Sanopzu umírá, a to i přes urgentně provedenou operaci.

V Čihošti však o tomto tragickém osudu jejich nebohého faráře nemá nikdo sebemenší tušení. Povídá se sice leccos, ale všichni pevně doufají, že jejich důstojného pána ani komunisté nemohou přece zavřít. Musí být přece propuštěn – vždyť nic neprovedl – a o Velikonocích jistě už bude opět v jejich chrámu sloužit Bohu i svým farníkům slavné
A tato povzbudivá slova lze občas zaslechnout, pronesená velmi tichým šeptem,  mezi lavicemi čihošťského kostela i dnes. Těsně před začátkem bohoslužby Popeleční středy roku 1950.

Ticho, přerušované sem tam šeptnutím, v brzkém deštivém ránu v zšeřelém kostelíku ukončuje až zvonek sakristie. Varhany se tlumeně rozezní a ze sakristie vychází Toufarův dočasný zástupce, mladý velebníček k výpomoci z Želiva.

Již jsem dost pracoval, pro tebe člověče…“ zní již naplno chrámem vážná postní píseň, zatímco kněz ve fialovém rouchu kleká pod stupni oltářními ke stuňovým modlitbám: „Introibo ad altare Dei…

A v tom pojednou v kostele šum. Lidé se vzájemně upozorňují, soused drbe do souseda, a ti, kteří se podívají na oltáž nahoru, si rychle zakrývají dlaní ústa, aby nevykřikli.

Křížek! On se hýbá!

Všichni v kostele s úžasem pozorují pomalý přízračný pohyb půlmetrového kříže nad svatostánkem, jak se v záři oltářních svící kývá nekonečně dlouho nejdříve doprava, pak doleva a pak zase zpátky. Ze strany na stranu – pomalu, plynule a klidně!

Jen mladý velebníček, přímo pod oltářem, nevidí ničeho. S usebráním se modlí vstupní , zatímco kříž nad jeho hlavou opisuje pomalu stále svoji osmičku zprava doleva:

„Júdica me, Deus, et discérne causam meam de gente non sancta: ab hómine iníquod et dolóso érue me“ (Zjednej mi právo, Bože, a rozhodni při mou proti bezbožnému lidu; od člověka nespravedlivého a lstivého mne vysvoboď.)

O dvěstě kilometrů dále, temnou kartouzskou chodbou valdického vězení, vlečou strážní faráře Josefa Toufara k jeho poslednímu výslechu:  „Deus, tu conversus vivificabis nos. Et plebs tua lætabitur in te!“ splývá neslyšně  z rozbitých  rtů napůl mrtvého klopýtajícího vězně.

A táž slova v té samé chvíli vyslovuje kněz pod oltářem v Čihošti, na němž kříž opisuje svůj poslední nevysvětlitelný pohyb: „Bože, obrať se a oživ nás. A lid tvůj bude se v tobě radovati!“

Je 7 hodin ráno, Popeleční středa, 22. února roku 1950…

(Leo P. Švančara, psáno 22.2.2012)

V kategorii Články, Historie

Příspěvek zaslal: leo dne 22.2.2012 / článek si přečetlo 2 098 návštěvníků X-P.cz

Web rediguje: Leo P. Švančara

Další příspěvky