X-P.cz víra • publicistika • komentáře • tradice • zajímavosti • konservatismus

Hledat:

Stále častěji jsem svědkem debat i přemýšlení, svědčících o vzrůstající vznitřní rozpolcenosti u řady římských katolíků.

Ty naše, západní, rozpaky či rozpolcenost mají několik příčin, z nichž na první pohled může jít zejména o jakousi „krisi Říma“. A tato trvá již nikoli od II. Vaticana, jak často zjednodušujeme, ale ve skutečnosti již nějakých posledních několik stovek let. A to i přes – někdy až heroické – úsilí mnoha velkých a svatých papežů s touto krisí něco zásadního udělat.

V čem spočívá ona „krise Říma“?

Jde snad „pouze“ o krisi papežství či „jen“ o krisi organisační struktury západní části církve?

Ano i ne…

Je schisma, když proti Římu stojí Řím?

Ono „jen“ či „pouze“ je totiž vnímáno v uvozovkách – tedy jakožto pro kvalitu víry nepříliš podstatné – například z pohledu pravoslavného křesťana, nikoli však v hodnotovém systému katolíka.

Protože příkazy a doporučení našich pastýřů – tj. biskupů v jednotě s Římem – tvoří základní a po staletí pevný rámec katolické nauky, praxe i liturgie. Zkrátka katolíkem je ten, kdo se v tomto rámci pohybuje – a to bezvýhradně. Kdo nikoli, přestává být součástí západní Církve a stává se v lepším případě schismatikem, v horším heretikem. Většinou ale nakonec obojím.

(Schismatik = rozkolník, který se odděluje od těla Církve, nicméně se ovšem jinak drží křesťanského učení; heretik = člověk zbloudivší, hlásající již vysloveně nekřesťanské nauky.)

A nyní jsme u kořene věci. Jak se cítí upřímně věřící katolík, zjišťuje-li postupem času jisté nepřehlédnutelné rozpory mezi naší západní praxí a po dvě tisíciletí jasně daným učením Církve? (Tedy například porovnáváním mnohých kroků či dokonce dogmat západní části Církve s usneseními a příkazy svatých sněmů prvního tisíciletí, které ještě nerozdělená Církev – od 11. století na pravoslavnou a katolickou – společně přijala jako navždy závazné?)

A vidí-li navíc, že mnohá tato, původně jistě v dobrém úmyslu, opuštění těchto svatootcovských zásad vedou v dlouhodobé praxi k našemu klopotnému škobrtání či dokonce někdy i k podstatnému snížení kvality každodenního plného křesťanského života?

A co teprve cítí onen věřící katolík v posledních desetiletích, kdy mu vše akceleruje prakticky v přímém přenosu? Když jeho katoličtí biskupové, včetně biskupů římských, jako na běžícím pásu vydávají skoro rok co rok nejrůznější, často římskému katolictví protichůdná, doporučení v nauce i v liturgii, mění mnohá dobře usazená staletá pravidla, aby se ale jiných, nepůvodních a nekatolických – kdysi ovšem na západě ukvapeně přijatých – naopak pevně drželi?

Dávné římské ústupky od katolictví ouverturou rozvratu?

Nemám přitom na mysli jen, jak by mohlo čtenáře okamžitě napadnout, náš nepůvodní povinný celibát kněžský, jenž se tak viditelně stal v posledních desetiletích příčinou mnoha velkých zel, včetně tisíců prázdných far a opuštěných farností, včetně homosexuální lobby v církvi – či včetně úpadku současného kněžství obecně. (Svatootcovská pravidla koncilů, podepsaných i našimi papeži prvního tisíciletí, dokonce výslovně zakazují, aby se knězem stal svobodný muž, vyjma mnichů!)

A dokonce nemířím ani jen na naše západní opuštění původní církevní milosrdné praxe nových manželství v případech, kdy původní manželství – z přesně na koncilech definovaných a vyjmenovaných příčin – nelze udržet. Opuštění základního – a na východě v běžné praxi užívaného – „pravidla milosrdenství“, které bylo našimi papeži účelově zrušeno ve 12. století. Ano, stalo se tak jistě v původně dobrém úmyslu kvůli neřestnému počínání evropských panovníků, střídajících manželky rok co rok tu z politických, tu z osobních důvodů – jenže šlo o porušení dané a jasné tisícileté praxe Církve, což se nám rovněž krutě vymstilo!

Mám, kromě tedy těchto dvou zmíněných neblahých omylů v praxi křesťanského západu, nyní na mysli především rozvrácení naší – po tisíciletí formované – bohoslužby, jako základního prvku naší víry. A pozor, není to vůbec nějaká okrajová záležitost, jak se mnozí katolíci snaží rozumově utěšovat. A už vůbec neplatí výtky, že „přece Bohu nezáleží na formě“, že pokrok v liturgii je nutný a blahodárný a že si proto na něj prostě nějak musíme zvyknout.

Jakým způsobem se modlíme k Bohu, jen taková je ve skutečnosti naše víra

Jde totiž o naprosto zásadní věc. Věc, která působí v srdcích mnohých lidí – zatím většinou hluboce niterně – jakési počáteční schisma, možná u mnohých již i s prvky herese. Jde o věc daleko podstatnější než jakákoli naše historická – možná pochybná, možná ne – římskokatolická nařízení či vyhlášená západní dogmata.

Protože, jak varoval například důrazně papež Benedikt XVI., „způsob, jak se slaví liturgie, rozhoduje o osudu víry a církve“, přičemž, jak praxe mnohokrát ukázala, nikdy nepřestala platit tisíciletá zásada „lex orandi, lex credendi“, tedy, že jakým způsobem se modlíme, takovou víru pak máme. Ergo, že užívaná forma, byť se nám může zdát nepodstatná, o obsahu víry rozhoduje vždy. A to zásadně.

A tak jsme v situaci, kdy moje generace  padesátníků byla pokřtěna v katolickém ritu, který je dnes zavržen a nepoužíván a kněží, kteří jej chtějí užívat, jsou svými nadřízenými často šikanováni a překládáni tak daleko, aby za nimi ke svátostem jejich farníci pokud možno mohli složitě dojet tak maximálně jednou za čas. Přesto, že tímto dnes „ne-řádným“ způsobem byli pokřtěni všichni, ano zatím všichni (!), svatí a světice naší církve.

Jsme v situaci, kdy moje generace, odchovaná katolickou liturgií se vším, co k tomu patří, dnes má úředně od katolických pastýřů nařízeno účastnit se jedině a výhradně poloprotestantských „stolování“, zatímco pravidelné účasti na katolické mši – mši svaté nás i všech našich předků – je nám našimi biskupy a faráři všemi způsoby bráněno.

Jsme v situaci, kdy tedy logicky platí – i když to takto nikdo přirozeně otevřeně neřekne – že katolická víra, v níž jsme byli pokřtěni, vychováni a formováni, je dnes už dlouhá desetiletí z rozhodnutí Říma a katolických biskupů ve skutečnosti de iure „nevírou“!

Protože tedy, pokud jsme byli pokřtěni správně katolicky, pokud jsme byli vychováni onou správnou katolickou mší svatou, církevním rokem, liturgií každého dne, tak proč nám dnes naše církev – kněží, biskupové, papež – v každodenním životě v tomto žití katolické praxe tak vehementně brání?

Nemáme kněze, nemáme chrámy – máme ale jeden příklad. Od samotného Boha!

Během pouhých čtyř desítek let jsme se tak mnozí ocitli v situaci, kdy dnes nemáme nejenže své biskupy, ale nemáme ani kněze. Nemáme chrámy a nemáme své katolické farnosti. Nemáme katolické svátosti, nemáme v dosahu pravou a upřímnou radu od – pro naši činnost nezbytného – duchovního pastýře.

Vše proto, že máme „nesprávnou“ víru, víru katolickou, která je u našich biskupů – i u celé naší katolické římské církve – dnes na „indexu“.

Nejsme ale (zatím stále ještě) ani schismatici!

Jsme nicméně křesťané jdoucí po cestě do katakomb, do diaspor malých, od sebe navzájem vzdálených hloučků, rodin, maličkých komunit.

Vracíme se tím ke kořenům?

Nu, to je velmi diskutabilní otázka – ale možná ano. Jistý příklad totiž máme u samotného vtěleného Boha:

Náš pán a hlava jediné svaté a katolické Církve, Ježíš Kristus, totiž svoji jedinou mši svatou v životě neobětoval v chrámu s tisíci věřícími, ale sloužil ji v privátním soukromí, v maličkém kruhu svých nejužších přátel!

Může tedy být snad lepšího příkladu, jak se máme zachovat, když naše církev dnes mění a revokuje tisícileté platné pravdy každých deset let a zavádí novoty, které by ještě naši otcové považovali za neuvěřitelné herese?

Pokud totiž katolické křesťanství máme uchovat příštím generacím, musíme začít přemýšlet jinak, nikoli nově, ale naopak velmi postaru. Abychom mohli předávat jen to, co jsme my sami přijali, to, v čem jsme byli pokřtěni – a především to, v co věřili naši blízcí i ti vzdálení předkové.

(Přičemž pokud bychom chtěli cokoli přizpůsobit dnešní situaci, vždy pokud možno pouze technicky, nikoli věroučně. Vždy je nutno mít na paměti, že nelze vymýšlet novoty, ale je nutné sáhnout po již dobře osvědčených starých postupech z minulosti -byť by šlo o postupy někdy veřejnosti prakticky neznámé a mnohé pro nás i možná nezvyklé – již použité postupy jak z katolického, tak z pravoslavného prostředí. Tedy z prostředí té naší, pravé a nerozdělené Církve. Po postupech podepsaných a schválených i papeži katolického Říma. Bez ohledu na to, že „tomu bylo již dávno“.)

A pozor: Nekladu všechny tyto myšlenky jako žádné návody či dokonce nějaké „pravdy““ – ale JEN jako materiál k svobodnému a katolicky upřímnému přemýšlení…

(Psáno na svátek sv. Martina, A.D. 2015, Mariánské údolí, Leo P. Švančara)

V kategorii Články, Glosy, Zajímavosti