V několika příspěvcích se zde občas dotýkám – pro mnohé nehodně až zdánlivě „kacířsky“, tématu apoštolské posloupnosti a jistých pochyb, které v této oblasti dnes v římské církvi panují. Pokusil jsem se tedy shromáždit všechna dostupná data a fakta, která jsou v nepřetržité řadě svěcení na západě doložitelná.
Scipione Rebiba, olej na plátně, 16. století, Biblioteca Apostolica Vaticana
Současní katoličtí biskupové západního světa mají prakticky všichni svá svěcení nepřetržitě odvozena od Scipione Fabrizio kardinála Rebiba (1504-1577). To je doložitelné a to nezpochybnitelně a netřeba to zde jakkoli blíže dokazovat. Zde existují spolehlivé záznamy z mnoha zdrojů.
Tohoto budoucího kardinála Rebibu – a původního světitele všech současných biskupů, včetně papežů – v roce 1541 vysvětil na biskupa Giovanni Pietro Carafa (pozdější papež Pavel IV., 1476 – 1559). Ten byl mimo jiné i tajným komořím na dvoře papeže Alexandra VI. (1492 – 1503) a poté i apoštolským pronotářem na dvoře Julia II. (1503-1513).
Tohoto tohoto budoucího papeže, Pietra Carafu, v roce 1505, tedy v jeho pouhých 29 letech (!), na biskupa vysvětil jeho strýc, kardinál Oliviero Carafa.
(Biskup Pietro Carafa byl biskupem v Chieti a v letech 1518-1524 také současně arcibiskupem v Brindisi. Zde držel OBA biskupské stolce současně, protože biskupství v Chieti se po svém jmenování arcibiskupem v Brindisi odmítl vzdát!)
Jeho světitel, tedy kardinál Oliviero Carafa (1430-1511), byl sám na biskupa vysvěcen opět velmi mladý, ve svých pouhých 28 letech, v roce 1458. Jeho světitel byl Leone Simone, biskup v Nole a v tomto případě byli i spolusvětitelé, Cortes Leone, biskup v Acerru a biskup Benedetto Dragonara. Čili zde až do tohoto roku 1458 od současných dnešních biskupů časová i faktická posloupnost doložena je!
Jenže tu přesto některé provokativní otázky vyvstávají:
Pravidlo č. 2 Chalcedonského svatého sněmu v roce 451 praví, že pokud biskup vysvětí kohokoli na kněze či biskupa z prospěchu (za peníze, skrze světskou moc či z prospěchu, například skrze snahu zůstat sám v úřadu či na příkaz velmože, ku prospěchu svého rodu či pro prospěch příbuzných), je takové svěcení neplatné a svěcenec nemůže žádné svátosti již nikdy platně vysluhovat.
Současně 10. pravidlo téhož sněmu praví, že žádný duchovní nesmí vykonávat službu ve dvou či dokonce více městech (například na biskupských stolcích) současně. Kdo by se odmítl vzdát ostatních úřadů a neponechal si jen jeden, ztrácí kněžskou i biskupskou hodnost a jeho všechna další svěcení jsou neplatná.
14. pravidlo VI. svatého sněmu Cařihradského z roku 680 ke všemu zásadně a navždy zapovídá vysvětit kohokoli na biskupa před dovršením 30. roku věku. Opět pod trestem neplatnosti takového svěcení od samého počátku!
Čili vidíme, že s platnou apoštolskou posloupností, pokud bychom důsledně lpěli skutečně na všech tradičních příkazech Církve, se to může možná v západní církvi místy jevit značně pochybně. Prakticky nikdo by totiž dnes z tohoto úhlu pohledu – a to ani současný papež, ani biskupové a samozřejmě ani kněží – vlastně bráno do důsledků plně platné svěcení neměl!
Boží Blahodať však působí v Církvi nepřetržitě, a to bez ohledu na lidské předpisy a paragrafy koncilů. Působila prokazatelně již od apoštolských časů, ode dne Letnic, a bude v Církvi působit až do posledního dne tohoto světa. Čili není potřeba vyvozovat z těchto dat a údajů cokoli pro nás, dnešní členy církve římské, jiného, než že přílišné lpění na formách nás snadno může od Kristovy radostné zvěsti lehce nasměrovat do chmurného nevyřešitelného pátrání po „platnosti“ či „neplatnosti“ svátostných úkonů.
Duch svatý totiž stojí nad literou a formou a vane tam, kde chce. Chtít cokoli jiného, tedy svázat Ducha svatého do formulí a automatického „předávání“ komukoli dalšímu – tedy uplatňovat bezhlavě princip ex opere operato (z konání samotného) – byť člověku nehodnému, za peníze, výhody či pro úřad, zavání pouhou magií a s Kristovým evangeliem pak už nemá mnoho společného.
Modleme se proto za své kněze, za své episkopy. Pokud jsou totiž ustanoveni skrze Boží Blahodať v Církvi na svá místa, naše modlitby je budou podpírat ještě více. A nejsou-li pak? Nu, potom naše modlitby Církve mohou způsobit, že ustanoveni nakonec budou!
(Psáno o sobotě 1. září A.D. 2018, Leo P. Švančara)
V kategorii Církev, Historie, Zajímavosti
Příspěvek zaslal: leo dne 1.9.2018 / článek si přečetlo 1 503 návštěvníků X-P.cz
Leo P. Švančara