Ke svátkům Všech svatých a Dušiček: Co je smrt? A co je čas?

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:
Poločasí - očistec. (Marie Švančarová 1930-2007)

Poločasí – očistec. (Marie Švančarová 1930-2007)

Zítra si budeme připomínat svátek všech, kdo již svatí jsou – a pozítří budeme vzpomínat na všechny, kdo – ač nás opustili – svatí ještě nejsou.

Zní to jasně, formálně, obecně, každý to víme, ale skoro nikdo to moc nechápe.

Takže to zkusím k sobotnímu předvečeru Všech svatých trochu dovysvětlit:

My, lidé, žijeme v prostoru ohraničeném hmotou, ale současně také časem. Každý ví, co je to hodina, den, měsíc či rok. Jen těžko si umíme představit, že by čas nebyl. Jenže on ve skutečnosti není!

Jak říká mnoho theologů již z prvního tisíciletí křesťanství až po dnešní nezpochybnitelné vědecké velikány (například Albert Einstein), čas je jen a jen ukazatel stárnutí hmoty. Nic více. Tam, kde naše hmota není, a tudíž tam nic nestárne a nepodléhá změnám ani zániku, není také logicky ani čas.

Člověk byl původně Bohem stvořen pro život žádným časem neohraničený. Čas se objevil až v okamžiku, kdy si člověk zvolil svobodně vlastní cestu: Cestu v hmotě a v času!

Svatí řečtí theologové, sv. Jan Zlatoústý či sv. Řehoř, nám jasně říkají, že odchodem z Ráje byl člověk proti okamžiku svého stvoření nezměněn. Ale byl oděn v „hrubou kůži“, která podléhá změnám a nakonec zániku. Jinými slovy, vše to, jak jsme biologicky zařízeni, je zcela v pořádku a může to fungovat navěky, ovšem vše toto bylo „změněno“ svobodnou volbou člověka.

Celá naše těla, od orgánů až po buňky samotné, oblékly onu „hrubou kůži“ změn v času a tím cesty ke smrti.

Žít věčně totiž neznamená žít nekonečně mnoho let. Žít věčně znamená žít neustále v přítomnosti!

Bez minulosti, bez budoucnosti – jen neustále TEĎ. (Velmi přibližně tedy člověkem zvyklým na čas naznačeno.)

Tím se dostáváme k dnešnímu i zítřejšímu svátku:

V okamžiku, kdy s námi v čase zakončí své dílo, mizí čas, protože hmota je mrtva. A protože víme – jak z Písma, tak z tisíců a tisíců svědectví – že člověk žije i po své tělesné smrti dále, jeho osobnost, tedy duše, jeho já, se ocitá náhle v Božím prostoru bezčasí. Z tohoto hlediska je pak zcela jedno, zda někdo zemřel před pěti tisíci roky, před sto lety, včera, nebo zemře dnes, za měsíc či za padesát let. Všichni sice umírají v určitém století, jenže za prahem smrti přecházejí do trvalé přítomnosti. Tedy ve stejný okamžik!

Ano, vím, moc se to dobře nechápe. Ale je tomu tak. Naši dědové ale zemřeli ve stejné chvíli, ve které zemřeme my sami a ve které zemřou i naši vnuci.

Potíž nastává v okamžiku, což známe rovněž z Písma svatého i ze svědectví mnohých, když člověk není pro věčnost ještě svým životem v času „zralý“. Kdy je například příliš vázán na věci vezdejší, na život v času, kdy ho tíží ještě nějaké „splátky“ jeho vlastních vin. Zde pak člověk smrtí nepřechází do bezčasí věčnosti, ale je nezřídka upoután ještě stále částečně v hmotě a v času. Vášněmi, emocemi, vinami. A takto upoután tou pozemskou koulí na noze může zůstávat sám již těla zbaven, leč stále částečně zde, jak víme, i tisíce našich roků. Do chvíle, než dozraje pro život ve věčné přítomnosti.

Proto slavíme tyto svátky!

Zítra těch, kdo přešli do věčné přítomnosti. A jak se modlíme, abychom v témž okamžiku do věčné přítomnosti přešli s nimi i my…

…a pozítří se budeme modlit za ty, kteří jsou ještě upoutáni částečně zde, v času. Kteří sice zemřeli, ale ve věčné přítomnosti se ještě nenarodili.

Leo P. Švančara, psáno v předvečer svátku Všech svatých A.D.2020

V kategorii Články, Poznámka ke dni, Zajímavosti

Příspěvek zaslal: leo dne 31.10.2020 / článek si přečetlo 601 návštěvníků X-P.cz

Diskuze ke článku

Jméno

E-mail

Web

Komentáře

Další příspěvky