Volby v USA 2020: Podvod století? Neřešme to!

Neřešme nikdy to, co sami nikdy vyřešit nemůžeme. Jen nás to vysává, bere nám to energii, ničí to naše vědomí i podvědomí. A nikdy se netrapme hříchy někoho jiného. Zpytujme své vlastní, protože jich každý máme dost na lítost do konce našeho života. A brát si k tomu do své duše ještě hříchy těch ostatních jako okov, který nás pak potáhne do bažiny?

Proto odhoďme starost o to, kdo bude či nebude – a jestli podvodem či oprávněně – presidentem Spojených států. Ale odhoďme i starosti o to, kdo bude vládnout u nás! Kdo nás tu bude nadále sekýrovat, buzerovat, vydávat nařízení o venčení psů, koček, o povinných čipech v občankách či o povinném očkování – a sám si přitom bude pořádat hradní zabijačky, chodit v noci po Vyšehradě po hospodách, které předtím jiným zavřel…

Jsme totiž nakonec odpovědni jen sami za sebe. Můžeme odmítnout skutečně cokoli, co tento stát nařídí. Pravda, jednou možná za velmi vysokou cenu. Ale je to plně na nás.

Všecho toto bezpráví a násilí jde totiž na konto duší těch, kteří toto činí. Nejsme odpovědni za JEJICH hříchy. A nebudeme z nich také nikdy skládat účty. Ale můžeme skládat účty jednoho dne z toho, že jsme se tím týrali, trápili, že nás to zbavilo cenných hodin našeho vlastního života a také, že jsme případně násilí podlehli. Aniž bychom ty ztracené hodiny rozčilování nad počínáním mocných využili k přemýšlení, jak této zvůli odolat a jak se jí vyhnout.

Dva mniši kdysi spolu cestovali do svého kláštera a přišli k veliké řece. A tam stála vnadná mladá žena, která váhala vstoupit do vln a řeku přebrodit.
Jeden z mnichů jí galantně nabídl, že ji přenese na svých zádech. Ona souhlasila, sedla si mnichovi na ramena a mnich, i se svým spolubratrem, takto řeku přebrodili. Na druhém břehu se rozloučili s tou ženou, která šla jiným směrem, a ti dva putovali dále ke svému klášteru.
Druhému mnichovi to ale celou cestu neustále vrtalo hlavou: „Jak to, že on, stejně jako já přísný celibátník, tak lehce tu ženu nesl na svých ramenou? Nespáchal on vlastně hřích? Nedělalo mu to dokonce snad dobře?“.
A když už za soumraku dorazili konečně do bran kláštera, ten druhý mnich se ihned ohlásil u představeného. A tam mu ihned vylíčil, jak jeho spolubratr nesl onu krásnou ženu přes řeku. A že se ani přitom nezarděl…
Igumen kláštera se na chvíli zamyslel. A potom tomu horlivému mnichu řekl:
„Nu, milý bratře, tvůj spolubratr tu ženu měl na ramenou deset minut. Jenže ty ji máš ve své duši už celých deset hodin!“.

Leo P. Švančara (www.svancara.eu), psáno v pátek po 20. neděli po sv. Duchu, 6. listopadu A.D. 2020

V kategorii Články, Politika, Poznámka ke dni

Příspěvek zaslal: leo dne 6.11.2020 / článek si přečetlo 1 013 návštěvníků X-P.cz

Web rediguje: Leo P. Švančara

Další příspěvky