Jak často čteme v evangeliu příběhy nekonečné Boží shovívavosti k hříšníkům. K hříšníkům, kteří za sebou měli minulost, že by jim „slušný člověk“ ruku nepodal; k lidem, kteří díky svým hříchům sami uvnitř svých niter dobře věděli, že není zrovna v normě to, co dělají. K lidem, kteří se sice „živili hříchem“, ale současně nebyli nijak nebesky šťastni ze své, v jejich očích ale nutné, pozemské obživy.
Prostitutky, celníci – a další a další…
Naopak v evangeliích neustále slyšíme, jak zásadně a příkře Bůh odsuzuje nikoli prostitutky, ale pokrytectví lidí Zákona, zaštiťujících se Božím Jménem.
„Pokolení zmijí“ nazývá Kristus israelské duchovní, považující se za bezhříšné a tudíž za strážce brány nebeské. Ty duchovní, kteří ve Jménu Hospodina mají „patent na rozum“ a v rozporu s Písmem křiví Boží slovo podle svých aktuálních potřeb a jen ke své popularitě a k slávě světské.
V tomto zdánlivém rozporu vidíme jasně důvod, proč se Bůh Logos vtělil, trpěl, zemřel i vstal z mrtvých: Stalo se tak kvůli nám, kteří hřešíme ostošest a denně, ale současně cítíme, že cosi není v pořádku. Že náš život není ideální – že hřích, ač rozkoš přinášející, příjemný a nakrátko obšťastňující, nevyplní duši tak, aby byla trvale a skutečně nasycena.
Aniž bych byl obhájcem či dokonce vyznavačem ruské sekty chlystů, jejímž členem byl svého času Grigorij Rasputin – sekty pravoslavných blouznivců, kteří věřili, že čím více člověk bude hřešit, tím více mu Bůh odpustí – musím jasně říci, že jádro tohoto názoru je pravdivé!
Čteme to ostatně i v evangeliu:
„Ježíš řekl: Jistý věřitel měl dva dlužníky. Jeden dlužil pět set denárů a druhý padesát. Když ale neměli čím zaplatit, oběma odpustil. Který z nich ho bude mít raději?“
„Řekl bych, že ten, kterému víc odpustil,“ odpověděl Šimon.
„Správně“ řekl Ježíš…
„Amen, pravím vám, komu se odpouští málo, málo také pak miluje“
(Lukáš 7,41-48)
Nuže tedy. Pokud uvnitř svého nitra cítíme dlouhá léta, že nežijeme přesně asi tak, jak bychom žít mohli dle našich darů, talentu i vloh, dle našeho svědomí, a nenaplňuje nás zcela to, co činíme, nezoufejme! Dveře do Nebe máme totiž tím pádem pootevřeny!
Pro nás, hříšníky, kteří se topí v bahně provinění, kteří cítí, že se jednou v tom bahně utopí, tak právě pro nás Kristus přišel. Pevný bod, jehož když se chytíme, z amorfní bažiny vlastních vin se skrze Něho dostaneme ven.
Nepropadejme depresi z vlastní hříšnosti! Vězme, že pokud o své hříšnosti víme, budeme jistojistě spaseni. Bohem, který nepřišel kvůli spravedlivým, ale kvůli nám, hřešícím! (Marek 2,17)
A jen těch hříšníků, vědomých si, že nežijí dokonale, se následně, skrze Ježíše Krista, přítele hříšníků a stále dokola chybujících a padajících, může dotknout Boží Blahodať!
Takže nechť se nám v tomto Svatém týdnu velikonočním, v hlubokém čase oněch pravých Velikonoc, slavených v tomto termínu po dva tisíce let, toto stane všem! Nám všem, neustále dokola hřešícím, ač je nám to – neustále a dokola – proti mysli…
(Leo P. Švančara, Strastný týden A. D. 2016)
V kategorii Články, Poznámka ke dni
Příspěvek zaslal: leo dne 25.4.2016 / článek si přečetlo 1 398 návštěvníků X-P.cz
Leo P. Švančara