X-P.cz víra • publicistika • komentáře • tradice • zajímavosti • konservatismus

Hledat:

Papež Benedikt XVI. o čtvrté postní neděli roku 2010

Dnes slavíme IV. postní neděli (v orthodoxním, východním kalendariu, se dnes slaví teprve neděle třetí). Neděle před koncem půstu radostná, jediná ze dvou v roce, kdy se užívá růžových liturgických rouch.

A skoro nikdo z křesťanů se dnes v našich zemích bohoslužeb v chrámech zúčastnit nemůže. (Psáno v době nouzového stavu kvůli viru COVID-19.)

Modlíme se doma a mnoho z nás je naplněno smutkem před blížícími se Svátky svátků, křesťanskými Velikonocemi. Letos totiž asi i ve Svatém týdnu zůstanou chrámy uzavřeny.

Co ale dělat? Smířit se s tím, že nelze slavit bohoslužby ani už v soukromých kaplích?

Ano. S tímto ano. Nic jiného se totiž dělat nedá!

Ale protože vždy vše zlé nám může být i k něčemu dobré, dovolím si dát dnes něco obsáhlejšího k zamyšlení. A sice možná méně známá fakta o takzvané Janově Církvi…

Když posloucháme na Velký pátek pašije, zaslechneme zde jednu zdánlivě okrajovou informaci:

„Když tedy Ježíš spatřil matku a učedníka, kterého miloval, jak tam stojí, řekl své matce: „Ženo, hle, tvůj syn.“
Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka.“ A od té chvíle ji ten učedník přijal k sobě.
(Jan 19,26-27)

Proč nám evangelista poskytuje takovou „marginální zprávu“ v jímavém a velkolepém theatru Golgoty? Proč vůbec tento poslední příkaz Bohočlověka před jeho lidskou smrtí, již naši smrt překonal, je nám po dva tisíce let tlumočen opakovaně každý Velký pátek?

Z tradice víme, že apoštol sv. Jan po Ježíšově Nanebevstoupení odešel do Efesu a Matka Boží – Maria – tam poblíž něho žila v ústraní na Slavičím kopci až do svého nanebevzetí. Na Golgotě však stála i Marie z Magdaly, a ta se rovněž poté svěřila apoštolu Janovi, kterému v Efesu poté byla pomocnicí. Stejně jako i patrně další ženy stojící pod křížem ve chvíli, kdy apoštolové prchli kamsi do ulic Jerusalema…

A tak podle mnohých religionistů v tu chvíli vznikla kromě následné Kristovy Církve „formy Petro-Pavlovské“ (tedy to je ona církev, jak ji známe my, Evropané dodnes – s organisací i pevnou strukturou hierarchickou i liturgickou) také tiše „Církev Janova“.

Církev pro svět skoro neviditelná, církev malých společenství rodin, maličkých „farností“ v Kristu příbuzenských duší, diecesí bez chrámů a bez staletých úctyhodných patriarchátů. Církev synů, dcer, otců a matek; církev křesťanů opuštěných světem, ale církev těch, kdo Krista také znají.

Doposud to byla okrajová zajímavost, známá jen užšímu okruhu několika badatelů a theologů…

Jenže co když dnes můžeme právě z těchto dosud skoro neznámých znalostí o Církvi čerpat?

Co když ona „Církev Janova“, která byla takto zvláštně ustavena posledními  slovy samotného Pána Ježíše pronesenými přímo s kříže, je onou solí země? Maličkými, leč plošně rozesetými a nespočetnými zrnky té soli, která zaručí, že evangelium, přesněji jak onen stůl Slova Božího, tak onen stůl Svatého chleba nebeského, nebudou ztraceny nikdy až do konce věků? A to i kdyby padl nevyvratitelný Řím stejně jako kdysi Konstantinopole, i kdyby jednou padl i celý nám viditelný křesťanský Západ – a v budoucnu třebas po něm i křesťanský Východ?

Počáteční dělení církve.

A tak možná právě nyní se nám nabízí jedinečná příležitost si uvědomit, že my všichni, kdo jsme pokřtěni křtem vody a Ducha svatého, tvoříme nejen onu nám známou „veřejnou“ Církev Petro-Pavlovskou, ale současně také i Církev Janovu! V extrémních podmínkách, které se zjevně mohou za našich životů i v budoucnu opakovat, je totiž dočasný přechod na formu tzv. Janovy Církve mimořádnou možností, jak křesťansky plně žít. A neztratit tak nic z Boží Blahodati, která na nás neustále prýští skrze Kristovu Církev. Onu Církev, jež je stále v plnosti – ať již v jakékoli z obou forem.

(Příště se zde pokusím přiblížit, jak je nám možno prakticky v realitě dneška žít v Církvi Kristově tohoto „janovského“ typu.)

Psáno o neděli Lætáre – IV. neděli postní A. D. 2020

Leo P. Švančara

Následující: Církev Janova II.

V kategorii Církev, Články, Poznámka ke dni