Církev Janova II. – Liturgie

Homeosměs na koronavirovou epidemickou chřipku COVID-19 - na homeopatickém eshopu u XIV. svatých Pomocníků:

Křesťanství není nikde v Bibli presentováno jako kult nebo náboženství. Náboženství existuje totiž jen tam, kde je zeď, která rozděluje Boha a člověka.

Avšak Kristus – který je jak Bůh, tak člověk – tuto zeď strhl. Neustanovil nové náboženství, ale nový život!

(Alexander Schmemann, Za život světa)

V evangelijním příběhu o samařské ženě u studny čteme, jak Ježíš objasňuje rozdíl mezi dosavadním „kultem“ a Jeho novou zvěstí:

Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě.“ Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě… Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti kteří Boha opravdově ctí, budou Ho uctívat v Duchu a pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“ (Jan 4,19-21. 23)

Takže ve světle řečeného – pro mnohé nyní možná překvapivě – nezačnu v tuto pro většinu z nás těžkou chvíli nějakými praktickými návody k modlitbám či pobožnostem v domácích podmínkách, ale tím vůbec nejdůležitějším.

Křesťanskou hostinou, liturgií!

Jsme zvyklí používat slovo , aniž bychom se příliš zamýšleli nad jeho významem. V řeckém původním smyslu slovo „leitourgia“ znamená úkon, kterým skupina lidí přestává být pouhým shromážděním jednotlivců, ale stává se jedním organismem s naším Stvořitelem, s Bohem. Stává se Církví!

A tato sama je ona „leitourgia“ – tedy je trvalým zprostředkovatelem věčného života pro každého z nás a současně trvalým zdrojem svědectví o Něm a Jeho království.

První podmínkou k pochopení liturgie, je proto zapomenutí na jakoukoliv zvláštní „liturgickou zbožnost.“ (A. Schmemann)

To ale vůbec na druhou stranu neznamená akceptovat ony snahy současné církve učinit křesťanskou liturgii „srozumitelnější“ lidem vně církve! Protože v evangeliích čteme mnohokrát, že Kristus a jeho učedníci nejenže nejsou „z tohoto světa“, ale Ježíš nebyl po svém vzkříšení dokonce poznán ani svými vlastními učedníky! Marie z Magdaly si myslela, že je zahradníkem a další dva učedníci cestou do Emauz jej dokonce nepoznali ani po celou cestu, co s nimi šel.

Ale co čteme naprosto jasně je, že Pán byl poznán až teprve ve chvíli, kdy „vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim“ (Lk 24,15-16, 30).

Chléb a víno

Co je na chlebu tak zvláštního, že až teprve skrze jeho lámání učedníci poznali svého Pána a Boha? Svého Mistra, se kterým tolik let chodili a jistě ho tedy až do jeho ukřižování velmi dobře fyzicky znali?

Chléb a víno jsou symboly žití. Jsou známy od nejstarších dob a právě ony byly vyvoleny i samotným Bohem k tomu, aby se staly pro nás nositeli přítomnosti Boha v nich.

Největší církevní otcové křesťanského starověku nás upozorňují, že Bůh se stal člověkem proto, aby člověk byl zbožštěn (sv. Irenej a další). A další toto rozvádějí na příkladu požití požehnaných pokrmů, chleba a vína:

Klement Alexandrijský či Origénes poukazují nejen na tělesný význam požití chleba a vína, ale upozorňují na to, že teprve jejich duchovní niterné přijetí je přepokladem skutečného přijetí Boha. Až teprve tehdy je naší hostině aktuálně přítomen Kristus jako Pán a velekněz!

Nejde tedy jen o nějakou „připomínku“ poslední Ježíšovy večeře s apoštoly, jak tomuto aktu rozumí většina protestantů, ale doslova o kosmický rozměr takové hostiny. Tato křesťanská hostina totiž zpřítomňuje vše minulé v dějinách, ale také i vše budoucí. Tedy v chlebu a vínu je při křesťanské hostině soustředěn v jednom bodu náhle celý běh dějin: Od stvoření světa, přes naše aktuální životy, až po konečný stav věčnosti (sv. Maximus Vyznavač). Kristus, který je totiž v tu chvíli mezi námi, je počátkem i koncem, alfou a omegou.

Vidíme možná mnozí nyní sami, že touto kdysi řeckou svatootcovskou optikou, která žel Bohu v našem prostředí nebyla ve druhém tisíciletí západními theology příliš pochopena a stala se tak zbytečně někdy příčinou církevních rokolů, náhle objevujeme princip a smysl Těla a Krve Páně, Kristem prostoupeného chleba a vína, jasněji a průzračněji.

Jak nás opět upozorňuje pravoslavný theolog Schmemann, „svět byl stvořen jako hmota, látka jedné všezahrnující eucharistie, a člověk byl stvořen jako této kosmické tajiny“.

Avšak v tomto padlém světě člověk sám o sobě kněžskou moc toto činit nemá. Přestal být knězem světa a stal se jeho otrokem. Protože to, co jíme, musíme nejdříve usmrtit (počínaje rostlinami až po zvířata), jídlem se sice po jistou dobu udržujeme dočasně naživu, ale nakonec i nás čeká smrt. Celý život „jíme mrtvoly“ a tím si připravujeme i smrt vlastní.

Je to tím, že člověk dal při pádu v Ráji do protikladu Boha – a život!

Proto, abychom si pravý Život zachovali, musíme jíst a pít nikoli jen věci usmrcené, ale živé. Jen pak můžeme i my sami žít věčně.

Proto nám Bůh seslal dar chleba a vína, v nichž je On přítomen: Abychom tím, že fyzicky jíme nikoli umrcenou hmotu, ale Živého Boha, jedli Život v jeho plnosti a zůstali živými navěky.

A to je hlavním cílem veškeré liturgie i celé Církve!

Liturgie rodiny

Jistě mnozí dobře víme, že ke slavení liturgie jak na východě, tak na západě, tedy k vlastnímu proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Krista, je třeba apoštolského požehnání. Tedy posvěcených kněží, na něž se moc Ducha svatého přenáší od Kristových apoštolů přes všechny dvoutisícileté generace všech biskupů až do dnešních časů. Tak je zvykem i železnou tradicí ve všech tzv. apoštolských církvích (pravoslavní, římští katolíci, anglikáni, řečtí katolíci).

Jenže „rozdělit se o chléb“ je od dávných dob Starého zákona také i projevem přátelství, spojenectví, náklonnosti či úzkého příbuzenství. Mimořádnou sílu má něco takového zvlášť v okamžicích nedostatku, kdy jde třeba už jen o ten poslední kousek chleba. A totéž platí pro časy pronásledování, útlaku či nebezpečí, kdy chléb slavnostně požehnaný uvnitř každého společenství dodává plnou Boží Blahodať všem, kdo z něho jí.

„Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“, říká nám jasně svatý Pavel v prvním listě Korinťanům (1K 10,17).

Hippolitův kánon (sv. Hippolit, římský papež † 235, nejdůležitější otec Západu) nám podává zajímavé svědectví o „společném lámání chleba“ křesťany a pro mnohé z nás i třeba překvapivě definuje rozdíl mezi eulogií a eucharistií. Eulogií je zván chléb požehnaný, zatímco eucharistií je výslovně míněn chléb proměněný v Tělo Kristovo.

A nyní přicházíme k tomu nejdůležitějšímu pro praxi hierarchicky pružné „Janovy Církve“, která, ač roztroušena v rodinách a mikrofarnostech po celém světě, je přesto stále nedílnou součástí Církve Kristovy:

Máme-li mezi sebou v rodině či v oné naší mikrofarnosti rodiny či přátel posvěceného kněze, není třeba čehokoli dalšího. Lze slavit i doma či v tísnivých ilegálních podmínkách plnou eucharistii. (Ať již dle ritu a forem západních či východních, syrské či arménské, latinské či řeckokatolické.)

Nemáme-li ovšem k disposici kněze, což je případ většiny – a do budoucna tento stav bude patrně stále častější – lze i přesto slavit takzvanou eulogii.

Eulogie, jak jsme si již řekli výše, je požehnání darů chleba (a vína), které v nouzových podmínkách místní církve může učinit pokřtěný a předem k tomu určený muž. Zpravidla tak, dle dlouhé tradice, mající svůj původ ještě v dobách prvních křesťanů vzešlých z židovského prostředí, činí patriarcha rodiny, tedy nejstarší muž v rodině. Případně tuto povinnost může delegovat na někoho jiného dospělého křesťana v rodině – a nebo například na některého významného vzácného (a pokřtěného!) hosta rodinné liturgie.

Vsuvka: Požadavek, aby žehnající byl pokřtěným, je důležitý skrze apoštolskou tradici, kdy, jak se modlíme ve Vyznání víry (Credo) věříme „v apoštolskou Církev“. Tedy v Církev, kde se předává i fyzicky požehnání z generace na generaci od samotného Krista až na nás samotné. A křest je a bude vždy tím jediným a základním pojítkem všech generací Církve až do konce světa!

Protože ačkoli třeba můžeme mít pochybnosti o nepřerušeném apoštolském řetězci svěcení mnoha biskupů (viz k tomu jednu předešlou úvahu zde) a tím pádem i jednotlivých kněží, o platnosti našeho křtu nemůže být pochyb. Jednoduše proto, že křest může od počátku Církve udělit druhým každý pokřtěný křesťan, takže křest jsme zajisté od některého pokřtěného křesťana obdrželi. Stejně, jako ten, kdo nás křtil, svůj křest obdržel od jiného před ním. Bez ohledu na to, zda to byl nebo nebyl současně kněz, diakon či biskup – a nebo obyčejný věřící.

K vlastním slovům požehnání chleba a vína máme v historii dostatek nejrůznějších formulací. Jednu z nich, pro inspiraci, uvádí sám sv. Hippolit:

Nad dary sám žehnající vztáhne ruce, spolu se všemi spolusloužícími, a vzdává díky:

Pán s vámi.

I s duchem tvým.

Vzhůru srdce.

Máme je u Pána.

Vzdávejme díky Pánu.

Je to důstojné a spravedlivé.

Vzdáváme Ti díky, Bože, skrze Tvého milovaného Syna Ježíše Krista, kterého jsi poslal, když se naplnil čas, Spasitele a Vykupitele, Posla Tvé vůle. On je Tvé Slovo Neoddělitelné, skrze něj jsi všechno stvořil. A jak se Ti zalíbilo, poslal jsi ho z nebe v lůno Panny. Byl počat, vtělil se a zjevil se jako Tvůj Syn, narodil se z Ducha a Panny.

Naplnil Tvou vůli a získal Ti svatý lid, ve svém utrpení rozepjal ruce, aby od utrpení osvobodil ty, kteří v Tebe uvěřili. Když se dobrovolně vydával utrpení, aby zrušil smrt, rozlomil dáblova pouta a pošlapal peklo, aby osvítil spravedlivé, stanovil hranice a zjevil vzkříšení, vzal chléb, vzdal Ti díky a řekl: Vezměte a jezte, toto je mé tělo, které se za vás láme. Podobně vzal i kalich a řekl: Toto je má krev, která se za vás vylévá. Když toto činíte, čiňte to na mou památku.

Pamatujeme tedy na Jeho smrt a vzkříšení a přinášíme Ti chléb a kalich. Vzdáváme Ti díky, že jsi nás učinil hodnými stát před Tvou tváří a Tobě sloužit.

Prosíme, sešli svého svatého Ducha na oběť svaté církve. Ty, jenž všechny shromažďuješ, dej těm, kteří se účastní svatých tajin, plnost Ducha svatého k upevnění víry v pravdu, abychom Tě chválili a oslavovali skrze Tvého Syna, Ježíše Krista. Skrze něj Ti patří sláva a čest, Otci i Synu s Duchem svatým v Tvé svaté církvi, nyní i na věky věků.

Amen.

Zde popsaná a vysvětlená eulogie NENÍ eucharistií a ani nemá za cíl ji nahrazovat. Ale odehrává-li se v kruhu věřící rodiny či věřících přátel, tedy těch, kteří duchovně a niterně po setkání s Živým Bohem v chlebu a víně touží – tak, jak nám to vysvětlují Klement Alexandrijský i Origénes – pak je takové naší hostině zcela jistě přítomen Kristus, Pán a velekněz!

A my při ní tím pádem jíme a pijeme sám Život. Čímž se nám, smrtelníkům, skrze tuto „místní“ Církev Kristovu, otevírá okno do Nebes.

Pár slov závěrem této kapitoly

Tento popis, chcete-li „návod“ pro všechny upřímné věřící křesťany v nouzi, nemá za cíl jakkoli zpochybňovat či dokonce někoho snad odrazovat od účasti na liturgii v chrámu! Je pouze námětem k řešení situací, jako je například zrovna ta probíhající, kdy křesťanům není možno se z vážných důvodů účastnit bohoslužeb. Ať již proto, že v okolí žádné nejsou, či proto, že je světská moc znemožní – a nebo i proto, že takříkajíc „nemáme kam jít na mši“ například z nějakých věroučných příčin.

Je plně v duchu tradic roztroušených křesťanů „Janovy Církve“, té Církve, která sice není příliš viditelná, ale od počátku mnohým plně slouží tomu, čemu sloužit má. Tedy jako brána do Nebes, k životu věčnému.

Nic nám nikomu tudíž nebrání sejít se letos o Zeleném čtvrtku s našimi nejbližšími, za zavřenými dveřmi a takto, v kruhu rodiny, žehnat víno i chléb a následně plně prožít s Božím požehnáním svatou tajinu Velikonoc.

Související články na X-P.cz:  Nezoufejme nad stavem církve. Neboť církev není často totéž, co Církev!

A na závěr dnešní eseje dejme opět slovo Alexandru Schmemannovi:

„…člověk musí jíst, aby žil, musí přijmout svět do svého těla a proměnit ho v sebe, v tělo a krev. Je opravdu tím, co jí a celý svět je pro člověka všezahrnujícím prostřeným stolem. Obraz této hostiny se nese celou Biblí, jako centrální obraz života. Je na počátku stvoření a též na konci, při jeho naplnění: „…abyste v mém království jedli a pili u mého stolu… (Lk22,30)

Psáno v pondělí po IV. postní neděli, Leo P. Švančara

Předchozí: Církev Janova I.

V kategorii Církev, Články, Poznámka ke dni, Zajímavosti

Příspěvek zaslal: leo dne 23.3.2020 / článek si přečetlo 302 návštěvníků X-P.cz

Štítky: ,

Diskuze ke článku

Jméno

E-mail

Web

Komentáře

Další příspěvky

Předchozí: