Papež Benedikt XVI. se modlí u Božího Hrobu (2008)
Právě dnes, na Zelený čtvrtek, si připomínáme založení Církve Kristovy. Církve, v níž i my jsme byli pokřtěni a stali jsme se tak její neoddělitelnou součástí.
Mnozí z nás – katolíků – však má v poslední době rozporuplné pocity z postojů, činů a oficiálních vyhlášení našich papežů, patriarchů, biskupů i kněží.
Jsme ještě v Církvi? Sešli jsme z cesty v dobré víře či v přílišné horlivosti my sami?
A nebo z cesty schází římská církev a my – spolu s nepatrným počtem dalších – nějakým nevysvětlitelným zázrakem v Církvi zůstáváme?
A nebo je vše ještě jinak… ?
Nu, na prvním místě je třeba říci, že Církev, založená Vtěleným Bohem, Ježíšem Kristem, na Zelený čtvrtek roku 33, existovat nepřestane. A to i kdyby celý oficiální biskupský sbor v čele s papežem hlásal bludy, i kdyby měnil liturgii, dogmata, praxi i věrouku ještě hůře, než se to děje v současné době.
Katolická Církev totiž nerovná se automaticky „Řím“. (I když v prvním tisíciletí býval tento nejčestnější z pěti antických patriarchátů Církve často baštou pravověří a dokonce mnohokrát i více odolný vůči heresím, než zbylé čtyři patriarcháty Východu.)
Církev Kristovu nezaložil ani Petr, ani Pavel, ani Jakub – a ani jiný apoštol. Církev na Zelený čtvrtek ustanovením svátosti svého Těla a Krve dal lidstvu sám Kristus, Bůh, a obdařil ji až do konce časů svojí Blahodatí. Tedy trvalým prouděním Boží Milosti. To aby byla pro nás, hříchem nakažené lidi, pevným schodištěm na naší těžké cestě do Nebe; aby byla, jak krásně říkají pravoslavní, léčebnicí nemocného člověka, jenž by se bez léčby v této léčebnici do Nebe sám kvůli omezením plynoucí z vlastní churavosti nikdy nedostal.
Takže jestliže by nyní nastal čas – z Boží vůle – aby velká část Církve ukročila mimo křesťanství, nenaděláme s tím nic. Není to pád Církve, ale pád lidí, kteří si vzali do hlav, že Církev je jejich majetkem, politickou organisací, s níž si mohou dělat, co je napadne či co je zrovna moderní.
A tak – opakuji, je-li to Boží vůle – Řím ztratí, možná, v naší katolické Církvi patrně význam, což mnozí bolestně stále silněji tušíme již léta.
Upadne, jako upadl již v historii nejednou. Poprvé v noci na Velký pátek, kdy svatý Petr třikrát svého Pána a Boha před lidmi zapřel – poté při svévolném vsunutí „filioque“ do Creda nikoli z věroučných, ale z politických důvodů na nátlak německého císaře, což vedlo nejen k posunutému chápání Trojice Boží na Západě, ale i k tragickému rozkolu Církve v roce 1054 – až například po léta 1378-1417, kdy byla poprvé od apoštolských dob přerušena apoštolská posloupnost západního biskupského sboru i papežů v důsledku dvoj- a později i troj-papežství.
(A když říkám v této souvislosti „Řím“, nemám na mysli JEN samo Věčné město. Označení je možno vztáhnout na velkou část struktur římskokatolické církve. Protože upadne-li do propasti zapírání Krista a falšování učení Církve Řím, upadne tam logicky s ním i drtivá část západní části Církve. Čímž nepřestane být méně vlivnou a viditelnou – možná krátce dokonce i naopak – ale stane se církví již ne-katolickou, církví s malým „c“.)
Mysleme na toto vše při prožívání velikonočních událostí, v nichž toto vše přece na mnoha místech Písma jasně čteme a slyšíme! Nepropadejme tudíž beznaději jako zděšení apoštolové při Kristově zatčení, kteří se domnívali, že vše končí – a tak se ve strachu a zklamání rozprchli každý jinam.
Protože Církev Kristova, jejíž vznik si dnes večer znovu po 1983 letech od Velikonoc roku 33 připomínáme, zde je dále a my, pokřtění katolíci, jsme jejími členy.
Nepřestala existovat, jako v ní nikdy nepřestala působit Boží Blahodať, podepírající nás, slabé, na naší cestě k Bohu!
A s pomocí této Blahodati, Božích darů Ducha svatého a Milosti, jimiž je Kristova Církev obdařena, můžeme zůstat stát, i kdyby kolem celý svět padl. I kdyby padl papež, patriarchové, biskupové i drtivá část původně pravověrných, ale svými „pastýři“ svedených, kněží a věřících.
My všichni – a ano, všichni katolíci – pokud se poctivě dle svého vědění a vlastní odvahy přidržíme všeho zásadního, co jsme přijali od našich otců – od otců rodinných i duchovních – nemusíme mít strach, že bychom ukročili mimo Církev svatou a katolickou.
A nemusíme mít strach ani o to, že bychom přitom přišli o léčebnici, která je pro nás a naši spásu nezbytná. Tedy o duchovní život a milosti plynoucí ze svátostí. Bůh totiž vlévá po celých 1983 let, jak jsme si již řekli, do své Církve svoji Blahodať a máme od Něho slíbeno, že tak bude činit až do konce časů. Takže nepropadejme panice. Bůh ví, jak to zařídit!
Vydržíme-li tedy v klidu s pevnou vírou (s takovou, jakou mělo oněch několik zbylých věrných žen pod křížem na Golgotě), že Bůh se o náš zítřek i o zítřek své Církve postará, pak zůstaneme trvale stát na oné Skále, kterou brány pekelné nepřemohou!
„Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás matou a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak. Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!
Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!
Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.“
(List sv. Pavla Galatským 7,2-10)
(Leo P. Švančara, Zelený čtvrtek, 24.3. 2016)
V kategorii Články, Poznámka ke dni
Příspěvek zaslal: leo dne 24.3.2016 / článek si přečetlo 1 392 návštěvníků X-P.cz
Leo P. Švančara