X-P.cz víra • publicistika • komentáře • tradice • zajímavosti • konservatismus

Hledat:

Břetislav Kafka (14. května 1891 – 23. srpna 1967)

„Umřít znamená probudit se zcela zdráv, se všemi bývalými schopnostmi a vzpomínkami, neboť celý náš život přešel do vědomí duše.“

Tak tato slova napsal před více jak 70 roky mimořádný český objevitel, hypnotizér a spisovatel, autor tisíce praktických duševědných pokusů Břetislav Kafka. Aniž možná tušil, nakolik se jeho zjištění a pokusy až překvapivě přesně shodují s dávno a dávno kvalitně propracovanými teoriemi o konci pozemského života a umírání hmotného těla člověka od velkých křesťanských mystiků a theologů křesťanského orthodoxního Východu.

Jak totiž uvádějí všichni velcí řečtí bohoslovci již prvního tisíciletí, Bohem stvořený nesmrtelný člověk byl po pádu v ráji „oděn do hrubé kůže smrtelného těla“ (např. sv. Jan Zlatoústý). A toto nové tělo nás, vyhnanců z Ráje do světu v pomíjivém času, podléhá nemocem, zániku a následně rozpadu.

Ne tak ale člověk sám!

Podle východních otců ale člověk žije v pravé své podstatě ve skutečnosti od vteřiny svého početí v tomto vnějším „hrubém těle“  v těle jiném. V pravém, nehmotném, tudíž nikdy už nepomíjejícím! A tato věčně už živá bytost lidská ono hrubé tělo, tedy to, co my svými hrubými smysly často mylně vnímáme jako „člověka“, pouze dočasně oživuje.

Výzkumy Břetislava Kafky přesně toto prokazují i v praxi: Ono pravé a nepomíjející lidské tělo Kafkův génij na základě tisíců pozorování nazval „oduším“. Tedy oním (nám v běžných podmínkách neviditelným) věčným tělem, ve němž je vtělena duše každého z nás. Tak dokládá starou křesťanskou pravdu, že člověk byl Bohem stvořen nikoli jako beztělesný duch, tedy například andělé, ale jako jedinečná a navěky nerozdílná bytost těla a duše!

„Činitele, jehož prostřednictvím duše oživuje lidské tělo, jsem nazval oduším. Je to nejjemnější fluidová látka, s níž je duše těsně spjata a je její podstatou…“ tvrdí Břetislav Kafka.

A co víc, Kafka zjistil, co nám říkají i právě starověcí křesťanští theologové, že toto naše pravé tělo se během života v závislosti na našem úsilí a vůli díky duši rozvíjí – a tento rozvoj neustává ani smrtí našeho těla dočasného, hrubého!

Člověk i po opuštění tohoto hrubého smrtelného těla podle Kafky totiž neztrácí nic z toho, co za života zde získal, čemu se věnoval, jaké zkušenosti či vědomosti zde načerpal. I poté má navíc před sebou další a a zcela jiné nové plány, nové a neskutečné možnosti svého růstu. Tentokrát už neomezeného hmotou a navíc neohraničeného nemocemi či zánikem, protože již člověka poté nesvazuje čas.

Alexander Schmemann (1921-1983)

„Čas je jedinou realitou našeho pozemského života, je podivnou a neexistující realitou: Čas neustále rozpouští život v minulosti, která již dále není. A v budoucnosti, která vždy vede ke smrti“, říká nám v obdivuhodné shodě s Kafkou pravoslavný kněz a vynikající theolog 20. století Alexander Schmemann (1921-1983).

U lidské bytosti, která není zatížena předchozími zlými skutky, nastupuje ve chvíli smrti stav duše plný vnitřního světla a také definitivní přítomnosti. Tedy „bezčasí“.

„Život duše se stává dokonalejším a vznešenějším. Ve své dokonalosti a osvícenosti duše prožívá krásu, blaho a štěstí. Uvědomuje si nesmírnou radost a blaženost přímým poznáváním své podstaty, poznává náhle hluboce, že je odleskem Boha. Je Jeho dílem a Jemu podobná“ sděluje nám k tomu prakticky a srozumitelně Břetislav Kafka.

A na příkladech našich hrubých těl dokládá, že zánik a smrt jsou v nás přítomny celý náš pozemský život:

„Uvažme: Kolikrát za život jednotlivce je naše celé tělo vyměněno prakticky celé? Kostní buňky ve své protoplazmě se obnovují za šest týdnů, buňky svalové ve dvou týdnech, vše opotřebované odchází z těla jako kyselina močová a fekálie. Kolikrát za život je takto naše tělo pohřbeno?“ ptá se Kafka.

Jenom životadárné částice jader všech buněk nepodléhají tomuto zákonu, naopak jsou zdrojem toho, že dosud žijeme. Jsou totiž oživovány nesmrtelnou duší skrze oduší (tedy skrze ono naše věčné a pravé nehmotné tělo). A fluidové zbytky těchto pout, která vázala za života duši skrze oduší s hrubým smrtelným tělem, ještě po naší fyzické smrti nějaký čas unikají do prostoru: „O tom nás jasnovidci přesvědčují, poukazujíce na záření čerstvých hrobů na hřbitovech. Proto se život smrtí pouze mění, ale neničí… …umřít znamená probudit se zcela zdráv!“, uzavírá Břetislav Kafka.

• Pokračování příště...

(Za použití spisů Břetislava Kafky „Parapsychologie“, „Nové základy experimentální psychologie“ a „Svítání v duši“ a díla Alexandera Schmemanna „Za život světa“.)

Leo P. Švančara, 24. listopadu A. D. 2020

V kategorii Břetislav Kafka, Články, Homeopatie / léčba, Zajímavosti